Jdi na obsah Jdi na menu
 


Založení týmu

31. 3. 2014

V loňském roce došlo k založení závodního týmu v kategorii přívlač pod hlavičkou naší organizace Lednice.
Co tomu předcházelo a o čem to vlastně vůbec do posledních dnů roku 2010 bylo, se pokusím co nejpřesněji popsat na této stránce. Nejdřív musím začít několika slovy o sobě.

Už pár let jsem inklinoval k partě nadšenců, která obchází naše vody  s vláčecím prutem. Učarovala mi akce 
a neskutečná dobrodružství, jaká si jen člověk může u vody vychutnat. A taky lehkost, kdy je člověk 
s minimem věcí celkem plnohodnotně vybaven a tak může na jedné - třeba i krátké - výpravě, obsáhnout slušnou trasu. Těch důvodů je určitě mnohem víc, ale to tady jistě ještě zazní. Zkrátka toulal jsem se okolo vody a čas od času potkával podobně " postižené" kolegy.

Nejvíc mi učarovala řeka Dyje. V naší oblasti je to bezesporu nejrybnatější a nejtajemnější lokalita, která je vyhledávaná lovci ze všech končin naší vlasti a chodí na ni trénovat i nejlepší závodníci naší přívlače. A ty nelze u vody přehlédnout.

Ve svých přívlačových začátcích mi bylo nepochopitelné, jakým to kouzlem se jim daří na jemné vybavení a (na můj tehdejší vkus) na velice krátké pruty, zdolat nejen podstatně větší množství ryb, ale taky kusy 
impozantních velikostí. Zjistil jsem nevyhnutelné - jestli se jim chci aspoň podobat, musím se učit. A to přímo od nich!

Na špičkové závodníky panuje řada různých názorů, ale je lepší je nejdřív poznat a pak teprve soudit. Začal jsem se s nimi tedy seznamovat a tak jsem poznal, že jsou to téměř vesměs pohodoví kluci, kteří pro to, 
co dokázali, museli hodně podstoupit. Jsou ale veskrze skromní a to, co je spojuje, jim dává ten pocit sounáležitosti, o kterém jsem nejdřív nic nevěděl. Ačkoli to je možná to podstatné.

Každopádně po seznámení s těmito teď už kamarády, jsem měl taky možnosti se
s nimi utkat. Leckdy to bylo úsměvné a já věděl, že je přede mnou ještě hodně let příprav. Nicméně něco jsem se naučil.

Na začátku roku 2009 mi bylo nabídnuto místo náhradníka v týmu Pohořelice, který v té době chytal 1. ligu. Byla to pro mne obrovská pocta a zúčastnil jsem se dvou nejvyšších závodů toho roku, kde ten druhý byl nominací do extraligy. Ale tam jsem jen zjistil, že do tak vrcholové soutěže ještě nepatřím. Bez hořkosti. Nějaké zkušenosti tu byly, ale ne ty nejdůležitější - ty závodní.

Jediná cesta pro mne byla najít někoho podobně postiženého a začít od píky - divize, 2. liga, 1. liga. Jenže vláčkařů je mraky. Dobrých vláčkařů je taky plno. 
Ale závodit chce jenom minimum lidí. Proč, to pochopíte, jestli budete číst dál naši stránku.

Někdy v červnu jsem se na rybářské akci našich kamarádů setkal s Veronikou. Měl jsem s sebou z hecu muškařský prut a na zámecké Dyji trápil oukleje. Veronika tehdy nechytala dlouho a mušák nedržela v ruce v životě. Prut se jí líbil a technika ji oslovila. Přála si to zkusit a mně bylo jasné, že vzápětí budu vyrábět nový návazec a dlouho rozmotávat. Jaké však bylo moje překvapení, když asi za 5 minut uměla hodit! (Pro ilustraci - to já se učil měsíc) A za dalších pár minut vytáhla první rybu! Tehdy jsem začal chápat posměšný bonmot mého rybářského přítele, kterým už dostal hodně lidí do varu: "Rybářem se musíš narodit!"

Nicméně něco na tom bude a Veronika má pro rybolovnou techniku neobyčejný cit.

Zkusili jsme tedy přívlač a Veronika se raketovou rychlostí naučila techniky, které já roky piloval. Bavilo ji to a po několika vycházkách její úsilí zákonitě začalo slavit úspěch.

Veronika si přívlač zamilovala a u vody začala trávit víc a víc času. Ona ta cesta
k dokonalosti je dost závislá i na počtu natočených"prutohodin". Mimo jiné. 
Leč úsilí bylo veliké, snaha upřímná a odhodlání pevné. A nikdy by mně nenapadlo, jaký to vezme spád!

Koncem července mi volal Jožka Foltýn, který v přívlačové elitě už působí  řadu let.Sháněl na chystané mistrovství republiky jednu závodnici. Ono nás chlapů je už plno, ale něžnější pohlaví má ve svém zastoupení v přívlači ještě značný deficit.Tak mě nemohlo nenapadnout: Veronika. Závodnice sice ještě není,
ale to je otázka jen vystavení průkazky a registrace. Od čeho je Jožka předsedou závodníků? Veronika se nejdřív vyděsila, načež po ubezpečení, že je úplně jedno, jaký bude výsledek a jestli se umístí, nebo ne, souhlasila.V té chvíli jsme netušili, jak závažné to bude rozhodnutí.

Další telefon od Jožky už byl vcelku věcný : Veronika je zaregistrovaná jako závodnice a termín a místo konání je stanovené. Bude se chytat na Jihlavě v Ivančicích přímo ve městě. Podmínky a závodní řád mi pošle na mejl. Ale co je rozhodující, s Veronikou by měl jet někdo zkušenější, nejlépe trenér. A kde vezmeme trenéra? No přece ty, chlapče! Tak jsem se stal trenérem jednočlenného ženského týmu na mistrovství republiky v přívlači.

Začali jsme s Veronikou pilovat přípravu. Jihlavu trochu znám a na závodním úseku, který je tvořen nadjezím, je hlavní ryba jelec a okoun, popřípadě štika. Jelci se loví převážně na rotační třpytky. Okouni na malé tvistery. štiky na obojí, na woblery a snad i tu plandavku bych tam dal. Nicméně preferovaná ryba bude jelec.
Začali jsme řešit otázku vybavení. Je potřeba prut na větší rotačky, na mikrorotačky na tvistery mikrotvistery a smáčky. Čili aspoň 5 prutů na závod a minimálně stejně tolik záložních + aspoň jeden těžší vláčák. Co kdyby.

Prostě otep prutů, ke všem navijáky a nástrahy. Nástrahy do čisté vody, do kalné vody, do vysoké vody do nízké vody a to vše několikrát do foroty. Ono vlastně v podstatě o nic nejde a máme se jenom zúčastnit. Tak co. Tak to nějak... Ale jedeme přece na mistrovství! Na mistrovství republiky! Jak je najednou člověk ctižádostivý.

Léto bylo v plném proudu a dlouhé dny nám umožňovaly i přes naše pracovní povinnosti trénovat poměrně často. Naše mateřská Dyje jelci a okouny oplývá a to je naše velká deviza. Dokážeme ji zúročit?

Tak konečně nastal čas odjezdu. Vybrakovali jsme část mého přívlačového skladu, který nazývám "zbrojnicí" 
a před polednem jsme odstartovali směr Ivančice. Vzali jsme to přes Brno, abychom doplnili v rybářské speciálce u Zábranského na  Kolišti některé nástrahy. Páteční špička vrcholila a navíc zafungoval můj dlouhodobý syndrom "vesničan ve městě". Čili jsem zabloudil na výjezdu a do Ivančic jsme jeli okolo přehrady, tedy Príglu. Komu se to zdá nepochopitelné, ať nechápe. Do Ivančic jsme dorazili okolo třetí a tréninkový úsek jsme našli hned. Trochu jsme si zaházeli, a Veronika dokonce ulovila několik jelečků. Průtok byl normální, počasí nádherné. Všechno šlo podle plánu. Na šestou byl přichystán uvítací ceremoniál, kde se zároveň prezentovala
i družstva mužů. Souběžně totiž probíhalo mistrovství republiky mužů a v podstatě to byl závod mezinárodní, protože se ho účastnily i tři slovenské týmy.

A pak se jelo k večeři. Ubytování jsme měli zajištěno ve Zbýšově na velice pěkně zrekonstruované stylové hospodě. Následovaly nekonečné pozdravy s kamarády, se kterými nás tolik spojuje, večeře a bylo zapotřebí začít ladit taktiku. Šli jsme se vybalit a začala příprava.

Kdo tohle nezažil, nebude vědět, o čem teď budu psát. Na této přípravě záleží fakticky to, jak se vám bude zítra chytat. Podle poznatků z tréninku je nutné sestavit pruty s navijáky,  navinout do navijáků vlasce odpovídajících parametrů,roztřídit nástrahy, na které se bude zítra chytat a ty naskládat do několika málo krabiček tak, aby vše bylo po ruce. Samozřejmě na všech háčcích zamačkat protihroty, vyměnit trojháčky za chytlavější, popř. větší, menší atp. Vytřídit výstroj, která se poveze a která zůstane ve skříni (brodící boty, brodící kalhoty, několik vrstev oděvu - co kdybychom plavali, či se při brodění potápěli - nic neobvyklého). Podběrák na gumu - tzv. rakeťák, podběrák na tyči pro vysoký břeh, vezírek k pasu (pak vysvětlím). Ani jsme se nenadáli a málem jsme propásli čas losování. Jinými slovy bylo půl desáté.

Závod měl dopolední a odpolední část na dvou sektorech nad a pod lávkou přes řeku. Oba sektory byly podobné. Na odpoledním bylo víc stromů. Výhodou je vylosovat si první, nebo poslední místo v sektoru, kde jsou ryby míň plašené. To se nám nepovedlo.

Po vylosování jsme ještě urputněji pokračovali na přípravě a donekonečna ladili taktiku. Když nám došlo, že by bylo líp jít už spát, bylo půl třetí ráno. Budíček byl v pět.

Ranní vstávání nebylo moc příjemné, ale to není nikdy. Po snídani jsme   přejeli  do Ivančic. Závodní úsek se ježil červenobílými fáborky
a z vody stoupal opar.Ráno bylo chladné a rosa na trávě studila. Veronika v dopoledním kole dělala rozhodčí 
a tak měla prostor k seznámení se závodními zvyklostmi. Podle statutu dělá každý závodník rozhodčího vylosovanému kolegovi a naopak. Což není špatné, protože to zaručuje objektivitu a profesionální přístup.

První dvouhodinové kolo začalo v sedm. K mému úžasu se moc ryb nechytalo a čtyři závodnice ze šesti měly nulu. Poté byla rotace na druhý sektor a situace se opakovala.

Skončilo druhé kolo a celkový počet ulovených ryb byl 10 ks! Nastal čas oběda a pro Veroniku poslední dvě hodiny před závodem. Slunko svítilo a hřálo  a mrtvě tekoucí Jihlava nedávala ani v nejmenším žádnou naději 
na úlovek.

Dvě hodiny po obědě už jsme byli opět na břehu. Veronika plně vyzbrojená 
a vystrojená a kolegyně, které ráno měřila, naopak s měřícím korýtkem. Voda 
v řece se zvedla a na hladině začalo plavat listí. Než zazněl startovní signál, hladina jím byla neproniknutelně posetá.Tak tohle ještě chybělo!

Situace byla beznadějná. Třpytka se po dopadu ani neroztočila a téměř okamžitě nabrala listí. V tomhle hnojišti nešlo vodit žádnou nástrahu. Konec iluzí.

Jednomu ze stromů splývaly větve až do vody a na těch se se zachytila asi metrová halouzka. Stála napříč proudem a - můj bože - za ní v malém ouplávku jelec. Stál na místě a cpal se mezi plovoucími listy. V tomto místě se udělalo asi metrové okno, ve kterém nebylo smetí tak koncentrované. A právě tam Veronika nasměrovala další náhozy. První cuknutí zápěstím a mě spadl obrovský kámen ze srdce. Malý jelec se zatřepal v podběráku a skončil v korýtku na měření.

Chvilku po první rybě přišla druhá a pak třetí. V ten moment byla Veronika na prvním místě a porazila právě kolegyni, která jí měřila 
a z ranních kol měla dvě ryby.Jedna ryba jí spadla, ale i tak měla po prvním kole jedničku se čtyřmi rybami.Ve druhém kole ještě jednu přidala a radost neznala mezí. Ten den byla absolutní vítěz.Ve všech čtyřech kolech se chytilo 17 ryb, z toho 5 chytla Veronika. Čtyři závodnice nechytily rybu, dvě měly po jedné a pět po dvou rybách. Naše radost neznala mezí.

Po večeři jsme zase začali přípravou, která nebyla hotova ještě před losováním. Vymotat a vyhodit rotačkami zkroucené silony, doplnit nástrahy, které skončily na stromech a v pařezech. Ranní závod bude na mělčí vodě, kde se bude moci brodit. Takže nachystat brodící kalhoty a oteplovací vložky. Přece jenom je září a Jihlava je o deset kilometrů výš plná pstruhů.

Po losování jsme měli jeden štont v půlce sektoru a jeden na konci. Což bylo skvělé. V koncovém úseku není ryba tak plašená a je tam větší šance na úlovek. Příprava opět skončila po půlnoci.

Nedělní kola  byla zkrácena o 30 minut. Hladina byla na svém místě a hejna hladových ryb se tu nevyskytovala ani v jednotlivých exemplářích. Břeh byl holý, jen naproti rostlo několik keřů, pod kterými mohly stát ryby. Tam ale Veronika nedohodila. Až později jsem se dověděl, že to bylo díky přehnanému respektu k mému nejdražšímu prutu, který měla právě v ruce. Budiž mi to ponaučením.

V prvním kole se chytily dvě ryby. V druhém jsme měli konec sektoru a - tady přece musíme něco chytit.  Veronika prochytala mělčinu pod břehem a její okraj, ze kterého stoupaly jemné bublinky. Pak vysvitlo slunko a prozářilo mělčinu. Byl to jen bahenní plyn, který stoupal z otisků brodících bot. Tady ryba není. Jediná cesta je zabrodit k protějšímu břehu. Od poloviny začala hloubka a dál to nešlo. Tohle jsme nestihli natrénovat a pro Veroniku to bylo nové.Stát delší dobu nad pás  ve vodě je nepohodlné. Házet pak přesně je nemožné. Několik nástrah skončilo na keři. Převazování a nervozita. Zdálo se mi, že se dole pod keřem pohnula ryba. Vtom po druhém břeu projíždí chlapík na motorce. Zastaví přesně před Veronikou, popojde na okraj břehu, rozhrne houští, dřepne si až na okraj břehu a zapálí si cigaretu. Neskutečné. Jestli tam byla jediná ryba, tak musela pelášit přes pět sektorů. Chlapík dokouří, hodí vajgla do vody a zvedne se. Na několikeré našlápnutí nastartuje motorku, několikrát řádně protůruje a odjede. 
V duchu mu přeju šťastnou cestu. Konec závodu. Veronika se skleslá brodí ke břehu. Nepomohla ani psychická podpora jejího otce a sestry, kteří jí přijeli fandit. Jedna závodnice to vzdala a ráno nenastoupila. Dopoledne se skoro nic nechytlo a pro Veroniku závod skončil. Po obědě bude dělat rozhodčí. Je mi jí líto, když se skleslá svléká z broďáků. Včera suverénní vítěz a dneska nula. Vše se rozhodne v odpoledním kole. 

 

 

Odjeli jsme k obědu. Napětí ze závodu z nás spadlo a s rozpačitostí jsme na sebe hleděli přes jídelní stůl. Je to už opravdu konec? Odpoledne jsem si s sebou vzal pár prutů, rozhodnutý si někde zachytat. Průběh posledního kola už nijak neovlivním tak proč  trávit tři a půl hodiny planým zevlováním. Ale po započetí závodu jsem se nějak nemohl odhodlat. Zpočátku to mělo podobný průběh, jako dopoledne, ale pak upoutala moji pozornost závodnice zabrozená skoro u protějšího břehu Zdolala rybu a za okamžik několik dalších. Na okraji jejího úseku se nacházel nějaký kanál, ze kterého vytékala voda a proto se stal top místem, kde byla stáhlá rybí obsádka. Odchytat je už bylo jen dílem šikovnosti.
 

Nakonec jsem vyrazil po proudu. Závodní úsek po několika stech metrech končil. Pak byl jez a pod jezem se ve dvou pásech vybíjely v turbulencích proudy z přepadu. Na jejich konci stálo několik pěkných jelců a dva boleni.

Proud se obracel okolo břehu na protiproud a tam čekala malá štička.

Čekal bych tu ještě nějaké okouny,
ale ti dnes neměli den. Nakonec jsem skončil asi na osmi rybách po hodinovém lovu. Na ten odpolední hic to bylo slušné skóre. Poskládal jsem pruty a vydal se zpět k závodní řeži. Končila druhá půlka odpoledního kola, ve které jasně dominovala závodnice, kterou jsem popisoval. Z úvodní části měla devět ryb. Naše šance se rozplynuly.

V konečném součtu byla Veronika čtvrtá z dvanácti závodnic ačkoli měla druhý nejlepší součet milimetrů ulovených ryb. Stačilo chytit jednu jakoukoliv rybu a byla druhá. Jo štěstěna je někdy hodně vrtkavá. Ale úspěch to byl i tak pořádný.
 
Odpoledne proběhlo vyhlášení a rozdaly se poháry. Už nevím, jak zachytali naši reprezentanti, ale stáli na bedně. Ten den to pro mne nebylo až tak důležité.
 
Před námi byla cesta domů a taky otázka co dál. No co dál? Oba chceme přece totéž - závodit. 
A proč bychom to nemohli dělat spolu? Smíšený tým se ve stanovách nevylučuje.

A tam někde poprvé zazněla ta zásadní věta: "Nazdar parťáku!"

Oficiální registrace našeho týmu probíhala přes Jožku Foltýna. Při vyřizování náležitostí ale vyvstal další problém: Každé družstvo musí mít alespoň jednoho náhradníka. A zase jsme narazili na nedostatek fundovaného personálu. Náhradník totiž musí občas fungovat jako opravdová náhrada.

 
Po několikadenním vymýšlení nemožného jsem oslovil bývalého kolegu náhradníka z extraligy Tomáše. Tomáš má přes svůj věk celkem velké zkušenosti z nesčetných závodních klání a několikrát se umístil do první desítky.
 
Pro tento rok je bez týmu a tak s mým návrhem souhlasil. 
S Veronikou jsem ho seznámil už dříve a ještě ten týden jsme se všichni sešli poprvé ve třech, abychom doladili detaily.
 
Za název jsme si jednohlasně zvolili název organizace, která nás všechny sdružuje.Tohle je tedy výsledná formace závodního družstva MO Lednice. 

A protože mi bylo vytýkáno, že nás nikdo nezná, tak celými jmény zleva: Veronika Ševčíková, Jaromír Čapka, Tomáš Urbánek.