Jdi na obsah Jdi na menu
 


Třebíč

6. 4. 2014

 

Cílem dalšího závodního klání se stalo pro mne trochu neznámé město Třebíč. V předešlých letech jsem projezdil kdejaké město, či městečko, ale když se dnes pokouším vybavit si kontury Třebíče, stránky paměti jsou nezřetelné až prázdné. Pojedu bez společníka – Veronika ještě nemůže a Tomáš je na srazu s kamarády. Zatím ještě odolávám představě, že bych si pořídil navigaci. V naší republice, kde neopatrné podržení plynu při akceleraci znamená téměř okamžité projetí některé z hraničních závor, se dá zabloudit jen kvůli nedostatečnému dopravnímu značení a nesmyslné důvěře v navigační přístroje.
Podle došlých propozic jsem si z ptačí perspektivy prohlédl trasu městem i s cílovým parkovištěm a spočítal předpokládaný čas příjezdu. Pokud pojedu přes Ivančice, kde v současné době řádí rozkopávači asfaltu, budu muset nějaké minuty připočíst navíc. Odměnou mi bude naprosté prvenství ranního průjezdu: musím vystartovat okolo třetí hodiny ráno.

V sobotu v půl jedné jsem si natahoval budík na druhou. Ten opravdu zazvonil načas. Ještě před hodinou a půl tu byla naděje, že třeba vůbec zvonit nebude. Teď se ale rozplynula do kalného rána. S epileptickým čeřením v prsou jsem tápal do koupelny a snažil se do sebe natřást aspoň trošku života. Dneska mě zanechalo klidným dokonce i spatření toho divného pána v zrcadle, což v jiných dnech evokuje aspoň úlek, nebo pokus o sebeobranu.
Teprve polknutí prvního doušku kafe mi trochu zaostřilo hledí. 
Chvilku před třetí jsem najel na asfalt a světla začala rozbalovat tmu dlouhé metry přede mnou. Motor monotónně hučel, což mě začalo po pár kilometrech uspávat. Zázračná ranní kofeinová esence se začala vstřebávat a byla přemožena ospalým organismem, násilně naformátovaným k okamžitému výkonu. Vylovil jsem ze skříňky v palubovce display rádia a – zvědav, jestli to ještě bude fungovat – neboť tam odpočívá už dobré dva roky, necvakl jsem jej na původní místo. Ozvalo se chrčení přehrávané kazety a vzápětí i zpěv. To mne potěšilo. Nicméně Zuzka Navarová a její, i když temperamentní a procítěný projev mi v této chvíli moc nepomohly. Dan Landa s Orlíkem na tom byl momentálně o mnoho líp.

Uháněl jsem nocí v kopcích okolo Moravských Bránic na Ivančice a z naplno nastavených reproduktorů duněly bubny, klávesy a kytary. Jestli mě někdo potkal, tak si určitě poklepal na čelo a myslel si svoje. Někde na odbočce na Mohelno jsem nadšeně nasadil The Cranberries a na nájezdu na Třebíč rádio dohrálo. Odešly zadní reproduktory.
Po čtvrté ranní už byla noc bledší a bledší.
 Pod horizontem, v mírném dolíku na levé straně od silnice jsem zahlédl malý terénní automobil, který vypadal jako havarovaný. Pomalu jsem jej minul. Žádná brzdná čára. Cesta mírně zahýbala doprava a on jako by dál tvrdošíjně pokračoval rovně a sjel ze silnice do dolíku a zastavil se o protější svah. Nárazník byl trochu zaražen ve stráni, ale žádná deformace, ani poškození.
Zaparkoval jsem nad horizontem a vrátil se k autu. Přes skla bylo vidět několik mladých lidí se skloněnými hlavami. Vzal jsem za kliku u spolujezdce a pootevřel dveře. Vevnitř zasvítilo světýlko a řidič zvedl hlavu z volantu. Snažil se zaostřit nepřítomným pohledem a pak mě ovanul typický alkoholový závan: „Zhasni vole!“ Položil hlavu zpátky na volant a vůl zhasl.

Třebíč mě přivítala před pátou. Doprava téměř nulová. Město ještě spalo. Vše vypadalo přesně tak, jak večer na počítači z ptačí perspektivy. Na parkovišti u koupaliště jsem byl první.
Ještě za svitu pouličních lamp jsem si z mostu prohlížel řeku. Na hladině byly vidět stíny, které potmě vypadaly, jako listí, ale po rozednění se ukázalo, že jsou to chomáčky pěny. Hladina žila rejděním drobných rybek. Asi ouklejí a malých jelečků. Občas šplouchlo něco většího. A jak pomalé a nenásilné svítání zaostřovalo barvy břehů, lampy nad parkovištěm zhasly a parkoviště se začalo plnit auty kamarádů.
A pak už to bylo jako vždy: stisky rukou a vtípky na adresu dnešních závodů. Ujišťování pořadatelů, že dnes bude vše záležet jenom na rychlosti zdolávání a měření ulovených ryb, kterých je tady v řece všude na tři patra a za nabídnutou nástrahou se nezdráhají vyskočit na břeh.
 Tráva okolo vody byla ukázkově sesečená a tak jsme tedy přepochodovali most a zaujali posty naproti parkoviště na připravených značkách v trpělivém očekávání signálu rozhodčího.

Zahoukání klaksonu, nástrahy dopadly do vody, silony se napjaly jako očekávání závodníků a... Nástrahy kličkovaly vodou: rotačky rotovaly, plandavky plandaly, woblery se vlnily, tvistry se vrtěly.  Adrenalin, prýštící ze závodníků, odpařovaly přes funkční prádlo značkové, goretexové bundy. Nástrahy dorazily ke břehu, byly navinuty, vyzvednuty, znečištěné očištěny a opět vrženy do vody. Opět prokličkovaly vodním sloupcem, dorazily ke břehu a znovu a znovu.
Pak se nástrahy měnily za: menší, větší, lesklejší, méně lesklé, pestřejší, méně pestré, agresívnější, méně agresívní a nakonec za úplně nesmyslné a nesmyslnější. Chod nástrahy monotónní vystřídal chod agresívní, posléze přerušovaný, zrychlovalo se, zpomalovalo, pokládalo se na dno a opět prudce zvedalo. Měnily se pruty. Slabší za silnější, dlouhé za kratší, kratší za ještě kratší, chvějivky za strunky, vykosťováky, řehtadla, břitvy a rybám to bylo úplně fuk.
Dohromady nás bylo patnáct a soutěžili jsme na dvě poloviny, takže chytalo vždy 7 nebo 8 lidí najednou. Dvě půlkola po 1,5hodině a pak byla rotace na jiný úsek řeky. Čili 6 hodin cíleného lovu na osobu.

Po prvním kole bylo víc nul, než chycených ryb. Závodníci, všech možných soutěží od mistrů světa extraligy přes těžká esa I. a II. Ligy se skloněnými hlavami přepochodovali na úsek B a ze všech stran zaznívaly emocemi prosycené výlevy, jak už ho měl skoro u podběráku a spadl, jak za tím jel a nedobral to a jak se za rotačkou zvedla vlna a pak se ryba otočila, někdy jen udeřila do nástrahy a jak ten nebo onen chytil dvě, tři, čtyři, ale byly to jen nebodované oukleje.
Den procitl do krásného jitra. Město začalo pulzovat životem a stezky okolo vody se naplnily korzujícími. Občas bylo možno spatřit i výstavní exponáty.
Mlha nad řekou dávno zmizela a po hladině se pomalu posunovala kolečka pěny. Skončilo první kolo. Pár ryb se chytlo, ale jak říká jeden můj kamarád: nebyla to žádná hitparáda. Postoupili jsme na další sektor a byla řada na mně, abych to všem těm sráčům natřel a předvedl. Strategie byla jednoznačná – první protahám malou rotačkou postupně blízké a pak i vzdálenější místa v dosahu a tak odlovím všechny příbřežní aktivní ryby.  Než přejdu dál, proklepu okolí malým tvistříkem a tak dolovím ty, co doposud aktivní nebyly. Totéž zopakuju po celé délce sektoru. Pak přejdu zpět na začátek a jednu čtvrtinu času budu prohazovat sektor potápivým woblerem a prosmejčím všechny jamky a vracáky. Tak odlovím opatrnější ryby na svých stanovištích.  Na posledních deset minut vezmu těžší plandu a prostřílím pruh pod travami u protějšího břehu. Odtud přitáhnu ty největší  neochytané kusy.
Na konci kola mi Jožka Foltýn do boďáku napsal nulu. Sklopil jsem hlavu a odpochodoval mezi ostatní zapříst debatu o spadlých, upadlých, nezdolaných nedobraných a nebodovaných rybách. Na odpolední část závodu jsme se přesouvali na okraj města. Obědvali jsme u stánku s vyhlášenými uzeninami, před kterým se neustále srocovali pěší i motorizovaní. Vystáli jsme si frontu, ale grilovaná kančí klobása za to smažení na slunku stála. Pak studené pivo na benzince a odchod na sektor. První závod chytám, druhý budu rozhodcovat. Vzhledem k počtu úlovků asi na finále dospím v židli tu včerejší noc.

Na sektor vedla dlouhá rozlehlá louka. Na konci byl větrolam a za ním druhá rozlehlá louka. Pak další větrolam a v půli třetí rozlehlé louky jsem zjistil, že jsem nechal v autě podběrák. Do zahájení zbývalo dvacet minut a tak návrat přes druhou louku byl poměrně rychlejší, než cesta tam, ale navzdory časové tísni, návrat přes první louku byl paradoxně pomalejší, než cesta tam.
Stál jsem na svém sektoru, v odpoledním pařáku se ze mne odpařovaly všechny tekutiny, nabyté v době, kterou jsem ještě schopen si vybavit jako příjemnou. Přes chomáče trávy nebylo řeku téměř vidět. Vyšlapal jsem si dva vlezy a objevil používaný kaprový flek, ze kterého se sice dalo házet jenom jedním směrem a to nahoru, ale bez nebezpečí, že budu neustále někde viset. Zbrocen potem tak, že se mi mlžily polarizační brýle, odepnul jsem z přepravního závěsu prutu stříbrnou čtyřnulku rotačku a sundal vlky z gumiček na rukojeti. Voda pozlacená odpoledním slunkem se pomaličku vinula zarostlými břehy. V trávě bzučel, cvrlikal a poskakoval hmyz. V horku se nepohnul ani vánek. Na hladině kroužkovaly oukleje a šňůrky bublinek prozrazovaly kapry a cejny, ryjící do dna. Pohlédl jsem nahoru a listy na stromech bez pohybu ustrnuly v mrtvém povětří. Byl čas konat.

Pokládat nástrahu na dno pokryté větvemi znamenalo holý nerozum. I tak jsem se několikrát nechal unést vlastním géniem a pak zbytečně cloumal uvíznutou nástrahou. Něco jsem pověsil na větve, sklánějící se nad vodní hladinu a výsledný efekt byl stejný, jako dopolední Foltýnův verdikt – nula. Když v tom najednou - hladina zneklidněla průjezdem aktivní ryby. Vlnka nebyla nijak zásadní, ale mohla patřit jak rybě okolo deseti centimetrů, tak i podstatně větší. Zhoupnul jsem nástrahu směrem nad rybu, nechal ji volně padat a před dopadem jsem rukou překlopil podavač navijáku a prstem dobrzdil let nástrahy. Rotačka na konci napjatého silonu zmrtvěla v pohybu a čítankově se s elegancí muškařské nástrahy téměř neslyšně položila na hladinu. Ještě před dopadem jsem otočil klikou navijáku a to dodalo stříbrnému plíšku okamžitě po dopadu pohybovou energii. Křidýlko třpytky vzdulo hladinu sotva dvacet centimetrů před rybou. Ta zrychlila a narazila do nástrahy, která byla okamžitě rozhozena v chodu. Neztratil jsem nervy, i když byly na nejvyšší míru vybičované očekávaným útokem ryby.  Pootočením kličky jsem nástrahu srovnal v chodu a ryba zaútočila podruhé. Ve špici prutu to škublo a já jemně kontroval. Rybí tělo se zalesklo v souboji s jemným trojháčkem neuvěřitelné velikosti 23. Souvislý obraz hladiny se rozpadl na milion střípků. Vsunul jsem podběrák pod rybu a vyzvedl ji na břeh. 
Máš rybu, Jaro? Jožka. Mám. Jakou? Ouklejku pruhovanou, spi dál. Šetrně jsem rybku vyprostil z podběráku – z háčků bez pritihrotů spadla sama, když povolil tah vlasce. Než jsem ji vzal do ruky, omočil jsem si ji mokrým podběrákem. Teď mi ležela na dlani. Malá, asi deseticentimetrová, útlá, stříbrná rybka s duhovými pruhy na obou bocích. Rybka, kterou jsem chytil jen třikrát v životě. U nás není. Tady je hojná. Ale i když mě její záběr potěšil, nic to nezmění. Není to bodovaná ryba a tak jsem vlastně pořád nic nechytil. Ouklejka začala křečovitě otvírat ústa a mně se vrátila soudnost. Položil jsem ji do podběráku a ponořil ho pod hladinu. Vyrovnala náklon síťky a několika tempy vystoupala nad obruč, která ji doposud věznila. A byla volná. Zmizela mi s triumfálním zabrázděním k protějšímu břehu.
Po konci první půlky kola jsem se rozhodl, že půjdu po velké rybě. Moc šancí už mi nezbývá a chytit nějakou jednobodku, abych se docela nevynuloval, nic neřeší. Zatím, co jsem věděl, má nejlepší závodník asi okolo 700 bodů, což je 70cm rybí délky Jeden bolen 60cm by pro mne znamenal druhé místo.  Většina doposud chycených ryb byla do 20cm a nikdo zatím neměl víc, jak tři. Ještě pořád není nic rozhodnuto.
Zvětšil jsem velikost nástrahy a začal cíleně prohazovat prostor mezi hladinou a vrstvou převislých trav u protějšího břehu. Zaměřil jsem se na místa, kde do vody trčela větev, nebo se do ní skláněly trsy travních úponů. Hod za hodem jsem cíleně hledal rybu, kterou překvapí nástraha spadlá do jejího zorného pole a donutí ji k jednoduchému dilematu: popadnout kořist, nebo si ji nechat uniknout bez pozření.  Musí to být velká ryba. Tak velká, že pokryje můj nynější deficit a katapultuje mne z posledního místa na bednu.  Nebo aspoň na bramborovou medaili čtvrtého místa. Třetího, druhého.
Hotovo, sbal to! 
Jožka. Dopsal mi do bodovacího průkazu druhou nulu a já to bezmyšlenkovitě podepsal.
Svět se zhroutil. Skládal jsem pruty a před očima mi běžel němý film, složený z okamžiků posledních hodin. Nastavování budíku na druhou o půl jedné, noční jízda vysočinou, příjezd na prázdné parkoviště osvětlené pouličním osvětlením, losování, scenérie skal a řeka ve všech svých zákrutech, koruny stromů a několik utržených nástrah. 
Stálo to všechno vůbec za to, abych sem jel a chytil tady jednu jedinou ouklej?

Přes třetí louku a druhý větrolam jsem přešel druhou louku a první větrolam a za první loukou jsem našel své auto na parkovišti, vyhřáté odpoledním slunkem.  Uložil jsem poskládané pruty a nástrahy do kufru, svlékl vestu a rozšrouboval podběrákovou tyč. Vyprostil jsem z pod hromady krámů křeslo v obalu, přidal k němu korýtko na měření a flašku minerálky a vydal se přes první louku a první větrolam na druhou louku měřit. 
Kolega už čekal a jeho nadšení ještě nebylo otupeno neúspěchem. Rozložil jsem si křeslo do stínu olše asi v polovině sektoru a zeptal se ho, jestli je něco, za co bych ho mohl okamžitě diskvalifikovat a vyhnout se tak dalším třem hodinám utrpení. Jeho naprosto vyděšený výraz mi však odpověděl, že jsem přestřelil a tak jsem se hned omluvil. Ale jeho důvěru už jsem si zpátky nezískal. Zaznamenal jsem mu start a svalil se do křesílka dospat noc. Opravdu se mi podařilo usnout a spal jsem asi hodinu. Bylo to moc příjemné. Odpolední stíny se natahovaly do večerního šera. Probudil se mírný vánek a listy olší si začaly vyprávět. Cítil jsem na tváři ten závan a přitom se tak dobře odpočívalo a nemyslelo na nic. Tráva na louce voněla budoucím senem a pohupovala se v nekonečných vlnách. Vnímal jsem bzukot hmyzu a pak mi do snu vstoupilo zašplouchání, které vůbec nerespektovalo rytmus, který mě doposud kolébal. Kontury se zaostřovaly a tráva zelenala. Do uší se zařízlo volání: rozhodčí! A to byl signál, který okamžitě rozboural kulisy mého snění a katapultoval mě s měřícím korýtkem v podpaždí za hlasem, který vyvěral z trsů trávy pod stromy a na jeho konci se v podběráku zmítal jelec, který mu v tomto kole vynesl třetí místo.
Byla to jeho jediná ryba v tomto závodě, stejně, jako moje nebodovaná ouklej, Jožkův jelec a toto skóre mělo několik jiných závodníků. V patnácti lidech se za dvanáct hodin závodění chytilo čtyřicet ryb, což považuji za velkou tragédii. 

Na parkovišti před autosalónem probíhalo rozpačité vyhlášení. Vítěz si vylosoval na poslední kolo výtok z nějakého náhonu, kde v proudné vodě zdolal tři slušné ryby a bylo rozhodnuto.  Holt některý sektor dává a některý jen bere. Přál jsem si už jen jedno – nasednout do auta, plného neroztříděných krámů a jet. Uhánět přes tu kopcovitou a lesnatou krajinu a zapomenout na hlubokou potupu, která mě dneska potkala. Dva z nás nechytili v závodu žádnou rybu. Ale já byl členem skupiny, která měla o jednoho závodníka víc a průměr hodnocení na skupinu byl vyšší a tím i o bod hlubší sestup. Skončil jsem naprosto poslední.
Cesta zpátky už byla odměnou. Doma jsem postavil udice do stojanů a snažil se dělat dojem, že jsem vlastně vůbec nikde nebyl.