Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mistrovství SR 2012 - Partyzánske

6. 4. 2014

 

Vedra, která provázela tento týden, byla nesnesitelná. V pondělí mi volal Jožka Foltýn, že shánějí závodníky na mistrovství Slovenska. Extraliga se kříží s I. Ligou, s tou se kříží dovolené závodníků a nejvíc se z toho kříží oči pořadatelům, kterým to kříží plány na úspěšnou organizaci. Mně se to s ničím nekříží – moji zákazníci jsou na dovolené, ti co nejsou, neplatí a jestli mi skončí týden o den dřív, nic tak závažného se nestane. 
Účast jsem tedy přislíbil, pomodlil se ke svému bohu, který mne má rád a tím pádem drží ochrannou ruku nad mou truhlářskou dílnou. Konec mé modlitby zněl: a učiň Bože, ať do pátku vydělám 100 euro a nejedu do Partyzánského švorcový, amen.

Z kraje týdne to vypadalo nadějně. Práce se stíhala celkem v pohodě, občas někdo i zaplatil a nebýt toho, že mi už po desáté dopolední většinou kapala voda ze sluchátek a brýle se mi rozplývaly, hojně zavlažované potem, nic by nerušilo mé sladké očekávání. Topná spirála, celodenně nastavená na 200 stupňů v olepovačce hran a dvanáct stopadesátivatových zářivek klima v dílně ještě zušlechťovaly. Se slovy: v prosinci tak nebude, jsem trpělivě lapal po dechu a doufal v lepší příští.
Večer jsem našel v počítači asi stostránkový mejl od Jožky, který obsahoval komplet rybárský poriadok, závodný poriadok, stanovy SRS, štatut závodníkov SR a dva jednořádkové odkazy na www závodní trať a pravidlá závodu. Než jsem se k nim přes stanovy a poriadky dostal, bylo ráno. Nicméně o deset minut později jsem byl po teoretické stránce plně připraven.

V pátek po jedné jsme vyjeli s Jožkou z Hodonína a okolo čtvrté jako první z českomoravského týmu dorazili na seřadiště u rybníka Bagr, který sousedil se závodním úsekem na řece Nitře. Nitra mi snad nejvíc připomínala Svratku u Židlochovic. Říčka šířky do osmi metrů s proměnlivou hloubkou a poměrně čistou vodou, bohatě zarybněna jelci, parmami, podoustvemi a ostroretkami.
Přivítal nás můj letitý kamarád a státní trenér slovenské repre Vlastik Těšický. Započal úvodní ceremoniál a v nejlepším se zvedl vítr a Vlasťovi začaly poletovat spisy. Koruny stromů u rybníka se začaly ohýbat a skučící poryvy větru nás vyhnaly do blízké hospody, kde se měla odehrávat veškerá administrativa a strava.
Za hukotu bouře a dunění dešťových kapek na spoře zastřešenou terasu jsme vyslechli uvítací ceremoniál a já si u jedné z dam místního personálu, vyděšené bouřkou a přítomností padesátky krvelačných závodníků, objednal kuřecí rizoto.
Přistoupili jsme k losování.
Celý závod je rozdělen do čtyř sektorů, označených pro orientaci A, B, C a D. O půl sedmé ráno začínáme na úseku B a odpoledne na A. Já i Jožka budeme ráno dělat rozhodčí. Koutkem oka jsem zahlédl od kuchyně přicházet tělnatou mladou servírku, jejíž poměrně rozložitá horní část těla se zcela ztrácela za obrovskou mísou, olemovanou listy hlávkového salátu. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval, jak megamísu ukládá přede mne na stůl s bezelstným úsměvem a přáním: Páči sa.
Jožka naproti jen naprázdno polkl a pomyslně zmáčkl stopky. Pokud jsem si přál doplnit bílkoviny, byla toto měsíční dávka. Při placení eury mi dělal problém rozpoznat jednotlivé mince a svěřil jsem se s ním druhé servírce. Se slovy: to niesú naše peniaze, dala jasně najevo to, co jsem si myslel i já.
Bouře nedaleko hospody vyvrátila reklamní billboard a dvakrát uhodil blesk do blízkého komína, načež její řádění ustalo a vše se vrátilo do normálu. Odjeli jsme s Jožkou na penzion Salaš, kde jsme měli ubytování, a naše první cesta vedla pod sprchu. Ale ani studená voda nedokázala zahnat parno prošlého dne a jeho horká muka.
Přichystali jsme si věci na ráno a já natáhl budík na 5. 20. Jožkovi se k mé hrůze podařilo zprovoznit satelit, který předtím tvrdošíjně odmítal spuštění nápisem: signál nedostupný. Pomalu jsem usínal a Chuck Noris kopal do svých nepřátel.
 Z polospánku mě vyrušil tenký hlásek pod oknem: Počuješ ma? Som v piatom mesici a siedmom dni. Čo na to hovoríš? Tešíš sa, však? Dnes mi doktor vypísal tehotensků. Počuješ?
Polilo mě horko a tep se mi zrychlil. 
Tak počuješ ma mamička?
Rozbouřený tep ještě chvilku kmital nad úrovní neměřitelného maxima a pak se zas pomalu vrátil do oblastí, v jaké jej běžně nachází můj obvodní lékař. Mít na sobě v tuhle chvíli měřák, nevím, jak bych mu to vysvětlil.
Okolo čtvrt na šest jsme s Jožkou pomalu obživli a na šestou byl sraz ve včerejší hospodě. A po šesté jsme spolu s ostatními tupě čuměli z mostu na kafe, které vířilo dole v korytě. Vlastik jako ředitel závodu rozhodl sám, okamžitě a bez hlasování: Počkáme do oběda. Oběd bude v jednu a v půl druhé zahájíme. Zkrátíme jednotlivá kola ze dvou hodin na hodinu a půl a do večera bude odchytáno. Zajeli jsme si tedy prohlédnout jednotlivé úseky.
Řeka byla moc zajímavá. Dole na okraji města byl jez, pod kterým se koupalo místní tmavé obyvatelstvo. (Dost blbě mi zní – Hnědoslováci). Bylo to samozřejmě v jednom z nejlukrativnějších sektorů a kolegové se první pětici cikánů pokusili uplatit balíčkem cigaret. Na chvilku to pomohlo. Pak jich ale přišlo dalších dvacet. V jednom z mých sektorů se nacházel převrácený otoman z Polska s potahem z mikroplyše.
Slunce neuvěřitelným způsobem nabíralo na intenzitě a my se vydali dospat ranní násilné probuzení. Chuck Noris zase kopal do svých protivníků, za zataženými žaluziemi zuřilo vedro a Jožka za dopoledne vyrobil okolo čtyřiceti rotaček s nejrůznějšími motivy potisků.Na chvíli jsem opravdu usnul ve sladké nevědomosti, co mě čeká po poledni.

Můj první závodník byl velká celebrita – Juraj Smatana, kterému jsem říkal Ďuro. 
Juraj mi říkal Jardo, což znělo jakoYardo. Sledoval jsem jeho zápolení v kalisku na dvou úsecích a srovnával, co bych udělal jinak, nebo lépe. Nic takového jsem nevymyslel. Ďuro zahájil na 5 rybách a po rotaci „zeroval“, což byl nový výraz pro to, když člověk chytí nulu.
Měl jsem 30 minut a 1,5 km na přípravu a nástup na sektor. Obloha byla jak vymetená a nepohnul se ani vánek. Pokud bylo okolo čtyřiceti ve stínu, na slunci muselo být okolo padesáti. Kluci chodili v žabkách a kraťasech a já v broďákách, byť prodyšných a dýchacích, jsem zažíval nepředstavitelná muka. Ušetřil jsem si sice pořezání od trav a popálení od kopřiv, ale neskutečnému vedru se vyhnout nedalo. Nijak.
     První sektor bylo krátké nadjezí k zatáčce, ve které na zádech spočíval zmíněný otoman. Kalná voda byla nasycena útržky travin, které se téměř po každém hodu namotávaly na třpytku, nebo obratlík a za malou chvíli zcela znemožnily její chod. Po každém vytažení bylo zapotřebí nástrahu očistit.
Slunce, ten popolední pálící kotouč stál v nadhlavníku a spaloval všechno neskutečnou výhní. Několikrát jsem si namočil čepici do vody, ale dosáhl jsem jen toho, že se mi okamžitě zamlžily polarizační brýle a než opar na sklech pominul, uplynula dlouhá doba. Jedině to, že jsem mohl aspoň stát ve vodě, která byla o několik desítek stupňů chladnější, bylo příjemné.
Po pár hodech mi spadl slušný jelec okolo 30 cm a téměř vzápětí jsem podobného zdolal. Další rybou byla ouklejka pruhovaná, ta se ale nebodovala. Ouklejky byly při chuti a jejich ataky do větší nástrahy, kterou nemohly jakkoli uchopit, byly famózní. Kdybych vyměnil nástrahu za menší, určitě bych se jejich úlovkům nevyhnul. To ale nebyl můj záměr.
Pokračoval jsem v prohazování rotačkou. Sektor už byl dnes dvakrát proházen a na ostražitosti ryb to bylo hodně poznat. V točáku za otomanem nebyla voda a ryby byly spoře rozmístěné jen pod větvemi a travami u protějšího břehu. Po několika nesmělých kontaktech jsem nakonec ulovil ještě jednoho jelce asi 18cm a byl konec první půlky kola.
Po rotaci na 600m vzdálený sektor už jsem necítil spálenou kůži na krku a obou předloktích. Slunce neskutečně pralo, nepohnul se ani vánek a zástupy kardiaků po rotách vyklízely pole. Za hrází místní cikáni brali za kliky našich aut a zkoušeli, jestli někdo nenechal otevřeno.
Dopil jsem poslední vodu z petky, ještě slzu, která zbyla, dolil do sportflašky v ledvince a rozhodčí mávl: chytej!

Házel jsem pod přesahující větve stromů, na rozhraní slunce a stínu, ke kamenům u protilehlého břehu. Po dvou ouklejkách pruhovaných se na třpytku pověsil jeden z menších jelců a pak ještě jeden větší, kvůli kterému mi uplaval podběrák i s dvoumetrovou násadou.
 Závod skončil. Neměl jsem vodu, chyběla mi část podrážky u brodící boty, podběrák s násadou, energie, potřebná k vyšplhání se na hráz, nadšení a iluze se rozplynuly. K autu zbývalo 600m a rovná a úzká asfaltová cesta po hrázi, rozpálená odpoledním sluncem a posetá psími výkaly, rovná jako prst božího hněvu, se začínala plnit mátožně se pohybujícími závodníky.
U auta jsem se lačně vrhl na petky s vodou. Voda byla ale tak horká, že jsem si okamžitě spálil jazyk.

Na srazu mátoh se sluncem vypálenými mozky v hospodě na losování a vyhlášení výsledků, jsem si objednal pivo a pro jistotu jsem jej hned zaplatil. Boubelatá servírka se po čtvrthodině opravdu odebrala kdesi do přízemí pivo natočit a po dalších deseti minutách se vrátila s pěti pivy, která zanesla na terasu. Totéž zopakovala za pár minut, ale jediné pivo, které se chystala zanést státnímu trenérovi, jí někdo na půl cestě surově vytrhl z ruky. Část pěny vyšplíchla na zem, obligátní: Páči sa už nestihla pronést. Já obligátní: Děkuji, také  ne.
 Jožka přečetl výsledky místo mě. Já měl v očích ještě trojitý zoom ze závodní tratě. Zajeli jsme se podívat na náš ranní sektor, který byl pár metrů pod naší ubytovnou. Voda se čistila, cikáni nebyli nikde v dohledu a pod mostem v mém úseku stál půlmetrový jelec. Hlídej! Popřál jsem mu v duchu a vyrazili jsme na ubytovnu.

Ačkoli bylo již po deváté večer, personál projevil velkou ochotu nám připravit večeři. Objednal jsem si kuřecí prsa s vařenými brambory. 
Hej, máme kuriatko, len či ho móžem dať aj s cesnakom?
Jasnačka kamarát. Daj s cesnakom. Ve sprše pomaleji odtékal odpad, asi následek zahuštění dnešních dojmů. O mnoho lehčí a vyrovnanější jsem usedal dole v hospodě ke stolu. Pivo bylo okamžitě, dokonce výběr slovenské, nebo české značky a pak na půlmetrovém talíři pětieurová večeře s nakrojeným závitkem kuřecího řízku. Lačně jsem si odkrojil první sousto a okamžitě po polknutí jsem pochopil, prečo bolo radšej s cesnakom. Kuracie maso sa v takej horúčave dlho čerstvé neudrží.
 Okolo desáté večerní se rozkolísaná hladina dnešních zážitků poněkud ustálila, a ačkoli nám naši kamarádi z Čech nabízeli posezení na terase a jihomoravské víno, šli jsme radši do hajan. Konečně jsem z Jožky vypáčil výsledek: já udělal devítku a on jedenáctku. Z možných dvanácti je to skóre na zamyšlení. Ale myslet už dneska nešlo. Do večerního ticha pomalu vplouvala noc, dole pod terasou ještě polohlasem klábosili hosté a já se pomalu vytrácel do mezičasu tohoto slzavého údolí.

Ráno 5.20 mi zazvonil budík. Pozdravili jsme se s Jožkou a s rozhodnutím: Dneska jim rožnem, jsme se vydali naplnit všechny ranní nevyhnutelné rituály.
Za půl hodiny už jsme stáli na závodních úsecích.
Voda byla podstatně čistší, než včera, ale do křišťálova jí ještě hodně chybělo, Zatím bylo zataženo, slunce nabíralo síly na odpolední útok. Můj úsek začínal nadjezím a první rybu jsem chytil po pár hodech. Byl to jelec okolo 33cm. Po cestě pod lávku, na jejímž konci hlídkoval můj známý ze včerejška, statný padesátník, jsem jich chytil devět a dva se mi setřepali. Onen hlídač sektoru však před mýma nástrahama jen uhýbal a tak číslo devět bylo nakonec definitívní.
Po rotaci na prochytaném úseku už to tak zářivé nebylo, nicméně tři přidaní kousci mi v dopoledním závodu zajistili krásné druhé místo v sektoru C.

Jožka se taky spravil a udělal pětku. Po nezbytném studeném pivu na benzince před hospodou jsme se zbavili broďáků a v civilních úborech, vybaveni měřícími korýtky, se vydali na završení této anabáze do posledního závodního úseku D. Po poledni opět začala výheň. Mráčky, které chvilkama zastřely zabijácké slunce, vždy po chvilce uhnuly a vystavily mou pokožku dalšímu úderu jeho paprsků. Občas se zvedl vánek, aby zmírnil naši trýzeň, ale vždy po chvilce zas ustal.
 Kolega závodník si ze začátku nevěděl moc rady, ale nakonec se do toho dostal a v odpoledním parnu chytil v obou sektorech sedm ryb, což byl na odpolední závod výsledek velice uspokojivý.

Závěrečný ceremoniál v naší známé hospodě a řízek se salátem. Jako hosté z ČR jsme výsledky mistrovství SR svou nemístnou výhrou neohrozili a tak nám zůstali všichni kamarádsky nakloněni.
Vyhlásily se výsledky, rozdaly poháry, proběhla závěrečná zdravice a já už toužil jen po jednom- být co nejdříve doma a odpočívat.  Do konce víkendu zbývá několik hodin, radost, vyrvaná dnešnímu dni, ukázala prázdné kapsy.
Konečné hodnocení vlastně není až tak důležité. Závodníků bylo 48. Moje umístění bylo okolo 20. místa, Jožkovo okolo 35. místa.  Ačkoli podmínky pro lov byly první den krajně nepříznivé, závodníci na některých sektorech nachytali i kolem 30 ryb, což dokazuje, že složení slovenské repre, která proti nám stála, je na velice vysoké úrovni. 
V půli září bude čas na satisfakci.  Na MiČR jsou pozvány týmy ze Slovenska a uvidíme, jak se jim povede na našich vodách. Tohoto klání se možná zúčastní i můj dočasně odstavený parťák Veronika. Já s Tomášem jedeme příští víkend na 2 Kolo II. Ligy do Chocně, rodiště bývalého trenéra repre a mého kamaráda Davida Maixnera. 
Dny se zkracují v očekávání, bývalé prohry a znechucení jsou zapomenuty, čas vzpomínky oprostil od běd a strastí a na sítu zůstalo jen pár granulí čistokrevných elementů. Ryzí palivo jako pohon našich emocí, touha vydestilovaná, zhutněná a čistá. Tak čistá, že nám stojí za to znovu jít a zkoušet neskutečné, nevídané, neslýchané, neuvěřitelné. 
Kéž nám naše snaha a pokora přinese neočekávané zážitky, které jsou tak potřebné, v tomto slzavém údolí.