Jdi na obsah Jdi na menu
 


Litovel – Morava 19

6. 4. 2014

 V pátek brzo ráno – asi okolo 9. hodiny jsem nakládal mančaft na cestu do Litovle na Moravu v PARMOVÉM pásmu, (ne jak jsem tak nesmyslně napsal v předešlém povídání, že se jedná o pásmo pstruhové).

Tímto se všem dodatečně omlouvám a pokud jsem někomu způsobil svým výrokem nenávratné duševní trauma, jsem ochoten situaci řešit mimosoudně.

Nicméně v dopoledních hodinách jsme vyrazili vstříc zvlněné Litovelské krajině  a vzhledem k tomu, že kapitán týmu spolu se řidičem zvolili velice netradiční trasu napříč okreskami  této pahorkatiny, cestu jsme si celkem užívali.
Do Litovle jsme dorazili chvilku po poledni značně hladoví. Ve městě jsme mohli vidět pod pár mosty Moravu v celé její kráse. Hezká voda, vinoucí se trávou obrostlým korytem s kamenným záhozem. Ačkoli ve čtvrtek pršelo, byla poměrně čistá. 
V penzionu u kruhového objezdu na kraji města jsme si objednali špagety a podali pořadatelům  zprávu o našem příjezdu.
V pravý čas – zrovna se na parkovišti o pár set metrů dál věnovali vypisování povolenek. Omluvili jsme se obsluze s tím, že se za chvíli vrátíme a odjeli na mítink. Vypsání povolenek pro mne, Veroniku a Tomáše trvalo slabou půlhodinu. Stačilo to ale na vyprodání špaget do poslední nudle a taky jsme se jen o fous minuli s majitelkou ubytovny, kde máme objednaný nocleh.
K obědu jsme si dali brambory a s majitelkou ubytovny jsme se seznámili později. Bydleli jsme v soukromí rodinného domku s veškerou výbavou včetně televize. Kapitán ale rozhodl, že kdo zapne televizi, nocuje na chodbě. Nikdo neprotestoval.
Okolo třetí jsme vybaveni pruty a nástrahami vyrazili hledat tréninkový úsek. 
Z města vedla silnice s poměrně rovným středem a bohatými pásy hrbolů po vysprávkách po obou okrajích. Nejdřív jsem nechápal, proč tem magor proti mně jede středem silnice, ale když jsme se míjeli, najel si na svou a minul mě, elegantně přitom vibrujíc na nerovnostech. 
Tento styl jízdy měl něco do sebe a sám jsem jej pak s úspěchem praktikoval. Jízda maximální povolenou rychlostí při  okraji vozovky se bezpečně blížila rychlosti vzletové.
Zaparkovali jsme před mostem, pod nímž brodil vyděšený kolega z konkurenčního týmu: Jeden jediný okoun ze dvě hodiny! To bude závod!
Chvilku jsme se prodírali vegetací, která měla být hladce vysečena , proti proudu a našli jez, který tady být vůbec neměl. Zkusili jme to dolů po proudu. Cestička se vytrácela v zarostlém svahu, který se pomalu měnil v alpský ochoz. Ve vodě byly napadané kmeny a nad hladinu se skláněly haluze stromů. Za každou zatáčkou jsem čekal hejno kamzíků.
Po pár telefonátech domácím jsme zjistili, že jsme úplně na jiném úseku a ten správný jsme našli asi dvě hodiny před koncem tréninku. Chytili jsme pár jelců a odebrali se na shromaždiště do restaurace hotelové školy kde již probíhaly přípravy na organizaci příštích dnů. Mladičká servírka mi nabídla jídelní lístek a nádherný pohled do výstřihu. To se nedalo odmítnout.
Nalosovali jsme zítřek. Závod začínal zákazem vjezdu do rezervace a končil o 2 km dál. Veronice jsem vylosoval pár set metrů před koncem.
Noc probíhala v obvyklých přípravách, namotávání, přemotávání, třídění a dopracování nástrah a kolem půlnoci se dalo do deště.

Ráno jsme se po  středopruhové silnici dopravili na začátek startovního úseku. Tráva byla mokrá a řeka se po nočním lijáku ani nezdála moc kalná. Než jsme s Verčou našli její úsek, byl jsem po pás mokrý. Z louky visela tráva v převislých šlahounech z dvoumetrového srázu do vody. Úsek byl vnější zatáčkou, vymletou hluboko v kamení s hloubkou okolo metru a dál se nedalo šlápnout. Na brození to moc nebylo, plavání se na závodech nepraktikuje a navíc začalo zase pršet.
Veronika se dvě hodiny posunovala po pás ve vodě těsně kolem břehu, ale její snaha nevedla k ničemu. Rybu se jí chytit nepodařilo a tak byla první půlka kola čistá nula. Já doma zapomněl foťák, takže dokumentace závodu bude odkázána na libovůli konkurence.
Přešourali jsme se o deset míst blíž k parkovišti na úsek, který byl sice schůdnější pro nástup a broditelný, nicméně  voda už byla do půlky zakalená a ochladila se. Veronika brodila středem a házela do mělčin na obě strany, ale čím déle to trvalo, tím bylo víc jasnější, že tudy cesta nepovede. Ani v druhé části kola se jí nepodařilo chytit rybu a zisk dvou nul v samém začátku závodu byl pro náš tým citelným otřesem.
Déšť trochu polevil a tak jsme se docourali mokrou loukou zpátky k autům na přesun k  obědu.
Servírka měla rolák a co jsme jedli už si nepamatuju.
Odpoledne to bylo na Tomášovi.
Počasí se umoudřilo a dokonce začalo svítit slunko. Tomášův úsek byl ve městě pod mostem, přes který občas projela místní lokálka. Byl poměrně mělký – asi tak do 70 cm a hned na rozhraní jeho a sousedního sektoru hlídkoval slušný jelec. Tomáš pomalu popocházel nízkou trávou a systematicky cedil vodu centimetr po centimetru. Chytil tři velice slušné jelce.
Po rotaci jsme přejeli pod další most, za jehož pilířem se vytvářel krátký vracák, ve kterém bydlel macatý okoun. Ačkoli se mu Tomáš při měření díval hluboko do očí, své kolegy neprozradil.
Čtyři ulovené ryby v 1. kole stačily Tomášovi na osmičku, Veronika se dvěma nulami měla šestnáctku. 
Voda se kalila víc a víc a předpověď na zítra byla překvapivá – déšť. U poslední večeře se vedla debata, jestli závod neukončit a nejet domů. Jak se chytá v celodenním dešti už jsme si zkusili v Meziříčí a nikomu se to dvakrát opakovat nechtělo. Pár zoufalců začalo fanaticky předkládat řády, ale když je člověk zmrzlý a promočený a ryby stejně neberou, už to není zábava. Těsně před začátkem inzultací vše vyřešila demokratická forma nátlaku – hlasování. Zůstači těsně přehlasovali odjížděče s výhledem, že se ráno sejdeme o půl hodiny dřív a padne konečné rozhodnutí. 
Matko panno, já, kterého ráno budí až potřeba jídla a stolice budu znovu násilně probuzen a ještě o půl hodiny dřív, než je nutno!
Večer jsme se zoufalstvím v srdcích opět pomalu snižovali hladinu přivezených tekutin a za okny šuměl déšť. Ráno jedeme domů, nebo jestli ne, uvidíme, co nám předvede kapitán.

Ráno jsme hleděli  z mostu na vodu, která měla slabý odstín bílého kafe. Nad hlavou nám visely mraky plné vody, ale nepršelo. Optimisté viděli ementál, pesimisté díry a tak závod začal.
Můj úsek byla osmdesátimetrová zatáčka s omletými balvany pod keři a stromy, kde se dalo jen chodit po kraji po kamenech a sem tam šlápnout do vody.  Ke břehu  bylo zapotřebí se proklestit asi desetimetrovým pásem vysokých stonků vegetace, jejímž středem se ještě táhl zarostlý kanál asi dva metry široký a metr hluboký, ve kterém naštěstí nebyla voda. Ověřil jsem si to hned po začátku závodu, když jsem s jelcem v podběráku nad hlavou hledal průchod na louku k rozhodčímu a náhle jsem šlápl do prázdna. Vleže na břiše jsem zkontroloval rybu, pak se zorientoval, kterým směrem je obloha a totéž se ještě několikrát zopakovalo. Myslím, že barva místní zeleně dodnes neopustila mé brodící kalhoty.
Ryby byly přesně tam, kde jsem je čekal – v proudových stínech za balvany hodně hluboko až téměř u dna. Moc se jim nechtělo. Tahal jsem je na malinkého woblera a byli to samí pěkní kousci okolo 30 – 40 cm. Myslím, že jich bylo pět a jeden okoun.
Po rotaci mě čekal potopený strom s hloubkou a tišinou, kde mi do woblera na první nához něco jemně ťuklo. Nechal jsem rybu odpočinout a systematicky prolovil zbytek úseku. Nic. Vrátil jsem se ke stromu s mikronástrahou a vytáhl z něj okouna 10 cm. Dopolední závod skončil a jelo se k obědu.
Už v průběhu dopoledne přešlo pár přeháněk a teď zase začalo pršet. Po obědě déšť ustal. Zase jsem byl pod prvním mostem teď z druhé strany a jako rozhodčí. Tomáš chytal někde po proudu, byla s ním Veronika. V první půlce chytil dva jelce, v druhé přidal 35 cm parmu. To mu stačilo na páté místo. Já měl z dopoledne jedničku.
Už zase pršelo a závěrečné vyhlášení probíhalo v klubovně místní organizace. Ačkoli jsme v tomto závodě skončili bez kastrolu (poháru), byli jsme šestí. Celkově se zatím s velice malými rozdíly v hodnocení držíme na druhé pozici. Je vidět, že v naší II. Lize je  schopnost ryby lovit na všeobecně podobné (a já předpokládám, že skvělé) úrovni u všech jak u nás, tak u našich soupeřů a kamarádů.
V půlce září nás čeká závěrečná soutěž na vodě mému srdci nejbližší, na Břeclavské Dyji.
Jak proběhne toto závěrečné kamarádské klání, popíšu opět na těchto stránkách.