Jdi na obsah Jdi na menu
 


Křetínka

6. 4. 2014

 Krajský pohár je přátelské utkání, ve kterém si jdou nepokrytě po krku i nejbližší kamarádi a kolegové. Tato soutěž se organizuje každý rok, většinou na začátku podzimu a účastní se jí všichni závodníci bez zřetele na stupeň vyspělosti a pokročilosti.

 

Ten letošní byl naplánován na jedné z nejkrásnějších vod, kterou jsem zatím znal pouze z fotek a vyprávění – na přehradě Křetínka u Letovic.
S Tomem a Veronikou jsme večer před závodem dorazili na menší hospodářskou usedlost, kde jsme měli přenocovat. Odevzdali jsme kanystry červeného a bílého a po kontrole hospodářského zvířectva, kterou ženská část našeho týmu pojala doslova hloubkově, jsme začali zbrojit na ranní hospodářskou těžbu ryb udicí.
Podle satelitních snímků ze špionážních družic, které jsme jako vyspělý tým měli k dispozici, byla Křetínka rozlehlou údolní nádrží obrostlou lesy. Nikdo z našich špiónů nám ale neprozradil, že cesta od silnice, která se okolo přehrady vine, k čáře, na které začíná být pod svahem mokro, je v zimě sjízdná jen pomocí igelitového pytle. Což se koncem léta aplikovat nedá. A na zdolávání přístupové cesty skluzem pomocí zadní části těla je po cestě hodně stromů.
Jakmile jsem poprvé nahlédl přes svodidla silnice a spatřil svislou šachtu z větví a na konci mlhu, pocítil jsem, jak mne prudce opouští sebevědomí, značnou část noci posilované tekutými substancemi odvahy. Srdce se mi scvrklo a noha zvednutá přes svodidla zůstala trčet ve vzduchu.
Dělej vole!, zaslechl jsem za sebou kolegu, kterému jsem měl měřit: Máme sekeru a ještě jsme to ani neviděli.
Těch svislých čtyřicet metrů na okraj břehu jsem urazil postrkován kamarádem s největším sebezapřením. Údolí bylo zahalené do mlhy a viditelnost byla několik desítek metrů. Vodní plocha mlhou končila a nedalo se vůbec odhadnout, kam až sahá.
Závod začal. Kolega nasadil rotačku a na druhý hod zapřáhl slušného bolena okolo 45 cm. Ten mu ale spadl kousek od břehu. Další rybou byl okoun asi 20 cm a pak ještě jeden menší. Nikdy by mne nenapadlo, jak luxusní to bude výsledek. 

Po prvním kole byla řada na mně. Při zuřivém traverzování nahoru k silnici jsem si uvědomil, jakou dobu už je pro mne to žrádlo největší hobby a jak těžké to má na svahu stokilový horolezec. Marně jsem si sugeroval: Jsem kamzík, jsem kamzík a v duchu se modlil ani nevím ke komu: za autolano, za naviják, vyprošťovák, za malou a velkou pomu... za obrácení z kopce všech cest, co vedou do kopce.

Poté, co jsem se spustil další svislou pěšinou na svůj závodní post, začala nad údolím ustupovat mlha. Pomaloučku se vyjasňovaly kontury krajiny a přede mnou se objevila rozsáhlá vodní plocha, teprve v hodné dálce zastavená protějším břehem. Byl jsem tak fascinován tou nádherou, že bych snad zmeškal i začátek závodu. Hladina byla v bezvětří hladká jak zrcadlo a posetá množstvím vodních ptáků. Teprve soustředěné dopady nástrah do vody mne vrátily do reality děje.
Pár metrů od břehu kroužil asi 40 cm bolen. Dráždil jsem ho rotačkami a gumou, dokud jsem jej neotrávil natolik, že se schoval za hranu a už nepřijel. Na okraji levé půlky sektoru jsem měl potopený strom a do jeho větví jsem nyní zaměřil palbu svých nástrah. Po pár hodech prut ztěžkl a já odtamtud vydoloval slušného ježatého okouna.
Bolen už se neobjevil a pak už jsem jenom vymýšlel a trhal. 
Konec oznamoval, že si zase zahraju na horskou kozu. S balíkem prutů a dvacetikilovou ledvinou s kily nástrah, které mi zatím byly víceméně k ničemu.
Další půlka kola pro mne skončila zdoláním sestupnice. Kolega nic nechytil a měřit tedy nebylo co. Dodnes nepochopím, jak je možné, že všichni už čekali u aut a já teprve vylezl z chvojí. Jsem přesvědčen, že v okolí Křetínky jsou nějak narušovány časoprostorové dimenze. Tuto anomálii jsem registroval vždy, když jsem se škrábal do kopce. K mému velkému zklamání jsem byl jediný, kdo ji zaregistroval. 
Odjeli jsme na oběd do Letovic.
Na náměstí před restaurací je malá zahrádka, kde jedlo několik lidí. Vedle chodníku k zahrádce popojížděl na invalidním vozíku mladý beznohý chlapec a povídal si velice nahlas mobilem se svou dívkou. Dívka mu neodpovídala. Nemohla. Mobilu chyběla baterie.

Při obědě v hospodě jsem se dověděl, kdo co chytil. Nebylo to moc slavné. Ryby neměly den. Slunce pražilo, zvedl se tlak a poslední půlka kola byla téměř bez ryby. Nicméně Veronika i Tomáš už nějaké ryby chycené měli.
Po obědě jsme se ještě vydali pokochat půlmetrovými potočáky pod mostem na náměstí na hájeném úseku a vyrazili na odpolední odvetu. Však my těm bestiím šupinatým ještě ukážeme! Budou lítat z vody, jak z nevodu na výlovu! Jestliže dopolední svahy se pomalu blížily svislici, odpolední se jí blížili rychle.

Několikrát jsem prošel svůj čtyřicetimetrový úsek tam a zpátky, ale břeh byl celý zarostlý stromy a přes větve nebylo nikde možné nahodit. Napadlo mne, že jsem se vlivem časoprostorové dimenze ocitl někde jinde, ale na obou okrajích mého břehu vlály fáborky a stála čísla. To by mi objasnil jedině Deniken.
Na pravém okraji sektoru ležely kolmo do vody tři kmeny stromů. V naprostém zoufalství jsem na ně vylezl a těsně nad vodou se štrachal, co nejdál to jen šlo. Asi po třech metrech jsem zkusil prohodit ležící větve, Tvistr se zastavil asi na osmi metrech hloubky. Polilo mě horko. Ty stromy neležely na dně, prostě jen spočívaly ve vodorovné poloze! K nelibosti okolních rybářů jsem ještě několik minut setrval a poté, co mne opustila odvaha, jsem se zase stáhl pod koruny větví a tím i uzavřel své jakékoli šance v tomto kole.

V další půlce kolega neměl rybu, pak jsem zase já utrhl pár třpytek okolo přístaviště lodiček a poslední post byl na konci údolí, už normálně přístupný po louce. 

Závodník, kterému jsem měřil, systematicky a s klidem obhazoval hranu za keřem v mělké vodě, až tu malou kudlu fakt vydráždil. Štička měla asi 45 cm a byla to jeho první ryba. 
Tím jsem se propadl na téměř předposlední místo a uvědomil jsem si, že jsem urazil 100km, abych chytil jednoho okouna.
Veronika i s Tomášem mě přechytali a ačkoli kyselých obličejů na závěrečném vystoupení bylo víc, keců jako: rybářem se člověk musí narodit, padlo taky hodně.

Lokalita krajského poháru byla na Křetínce zvolena proto, protože tato voda nejlíp koresponduje s nadcházejícím mistrovstvím republiky, pro které byla vybrána přehrada Hracholusky. Jsou to hodně podobné vody s podobnou obsádkou ryb a podobnou náročností. Toto utkání čeká jen Veroniku, já se pouze povezu jako trenér. Takže jí tímto přeju: Šťastnou ruku na Hrachách.
Víc o tom příště.