Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hracholusky

6. 4. 2014

 

 

V pátek 7. 10. jsem se nechal násilně probudit ve 4 hodiny ráno, pro někoho příjemným zvukem mobilního budíku, skladbou: After the rain...
Neznám zvuk, který by mi ve 4h ráno byl příjemný. Kromě zvuku absolutního ticha.
Venku drobně pršelo a vítr ponoukal lezavé mokro. Věci jsem si chystal před půlnocí, což byla velká výhoda. Ještě stále jsem si pamatoval, co kde leží. 
Po obvyklé ranní procedůře jsem nanosil věci do auta. Vyvstala mi v paměti věta z mailu, že si má každý z nás zajistit topení do chaty, ale stejně jako při přečtení, i teď mi tento dovětek připadal neskutečně absurdní. Furiantsky jsem práskl víkem kufru a nastartoval.

Veroniku v sousední obci jsem vyzvedl okolo páté. Její čau parťáku, mě trochu probudilo. Naložili jsme věci a vyrazili tmou podél rakouských hranic směrem k Českým Budějovicím.
Veronika je totiž mladou nadějí Vodňanské vysoké školy a dnes má po osmé přednášku do půl jedné. Pak vyrazíme trénovat na nádrž Hracholusky.

Abychom po cestě příliš nebloudili, přitiskla Veronika na čelní sklo držák na mobilní navigaci a do něj umístila malou obrazovku s načtenou trasou. Obrazovka mi se značným předstihem dopředu určovala nejkratší cestu, což bylo neuvěřitelně úsporné. 
Kousek před Dačicemi navigace ukazovala, že jedeme po poli, ačkoli se z cesty, sevřené svodidly nedalo nikam uhnout. Poté jsme se třikrát vrátili do Želetavy, neboť navigace usoudila, že jsme si jí málo užili. Když jsme absolvovali polní cestu mezi dvěma hnojišti s kalužemi do půli náprav a posléze vyjeli na okresce, která se nedala identifikovat, Veronika usoudila, že je zapotřebí navigaci ochránit před jejím rozšlapáním rozzuřeným šoférem, a moudře ji na několik hodin vypnula.
Přes Třeboň do Českých Budějovic jsme tudíž dojeli okolo půl deváté, nicméně v klidu a po silnici.
Vysadil jsem Veroniku u školy a asi čtyři hodiny mi zbývaly na seznámení se s místními atrakcemi.
To, že jsem zabloudil do armyshopu a zde, okouzlen cenami, jsem zakoupil několik krabic vojenských jídelních dávek a nové termoprádlo, považuji za zásah prozřetelnosti.

Veronika skončila okolo jedné hodiny. Navigace se mě snažila sice tvrdošíjně navádět zpátky do města, ale tam už jsme neměli co pohledávat a tak jsme vyrazili směr Písek.
Tuto trasu vůbec neznám. Navigace nás dvakrát svedla ze solidní silnice na souběžnou rozbitou okresku, aby nás po pár kilometrech, zase navedla zpátky na trasu, podél níž jsme jeli.
Nezazlíval jsem jí to. V touze neochudit nás o nevšední zážitky, starala se o naše rozptýlení na daleké cestě. Okolo druhé jsme obědvali v malé hospůdce malé vesničky. Už dávno nepršelo a příjemná obsluha a příjemné prostředí nám oběma učarovalo. Svorně jsme slíbili majitelce, že se na cestě zpátky zase zastavíme.

Po čtvrté jsme byli konečně na místě. 
Rybářský revír Mže 4- Hracholusky.
Dokonce jsme po telefonní navigaci našli i tréninkový úsek, kde Jožka Foltýn se synem a Františkem Cafourkem trénovali místní rybí obsádku.
Byl jsem docela unavený, ale asi dvě hodiny jsme s Verčou prohazovali zátoku a přelstili několik malých štik a větších okounů.
V údolí u vody tak nefoukalo, ale nadcházející podzim už byl celkem znát. Po příjezdu na ubytovací chatku jsem zahlédl Jožku Foltýna s několika dřevěnými kuláči a vybavila se mi Bobova věta z mailu.

Na ochlazení pod -4 stupně jsme s Veronikou nebyli absolutně připraveni. Z Foltýnovic komína stoupal tenký proužek dýmu a jediná naše naděje na přežití bylo tekuté teplo, které jako obyvatelé Jižní Moravy nikdy neopomeneme, které nás vždycky provází.
Po poradě trenérůlaf a losování následovala večeře. Vylosoval jsem Veronice dopolední rozhodcování a odpolední závod.  Odpoledne není na chytání nic moc, ale díky tomu, mám sám do poledne čas na trénink. Ne, že by mi to tu k něčemu bylo, ale aspoň si užiju.
Po večeři jsme dostali na srub třetího nocležníka. Jako nejmladší člen putoval na horní pryčnu. Zima se mu nezamlouvala, ale po zahřátí tekutým teplem přestal vykazovat známky neklidu a posléze i aktivity. Do rána zbývalo ještě poměrně dost času a tak jsme si s parťákem popřáli dobrou a zalehli. Zde musím vyzvednout vynikající vlastnosti nového termoprádla, které mi umožnilo prožít v podstatě obě noci v teple a klidu.

(Část zásluhy na oné zkoušce má samozřejmě ruland šedý, ale vzhledem k zákazu propagace alkoholu uvádím svůj předešlý výrok jako platný.)
     
Ranní vstávání do promrzlé tmy a nástup na snídani jsem prožil jaksi automaticky a otupěle. Při snídani jsem doplnil nádrže do plna a má první souvislá komunikace už byla v podstatě možná.
Dojeli jsme na místa včerejšího tréninku. Veronika se vydala do údolí vlevo a já do údolí vpravo.
Po ránu nefoukal vítr a hladina byla nečitelná. Přichystal jsem si ostře oranžového voblera  a za zády se mi zjevil jeden z místních chatařů. Zeptal jsem se ho na možné překážky.

Ne ne, tady nic není. Po druhém náhozu jsem uváznul: Jó, vlastně tam je takový pařez...
Utrhl jsem voblera a navázal plandu...
Kromě jedné metrové štiky jsem vytáhl několik okounů okolo 30 čísel. Přehrada byla upuštěná o pár metrů a já pomalu, ale jistě odhaloval její tajemství. Před obědem už jsem se začínal orientovat a pak mi zavolala Veronika. Byl čas na oběd. 

Odpolední kolo závodu se odehrávalo na přítoku do přehrady a asi kilometr dlouhé říčce před jejím ústím. Řeka mi tu trochu připomínala Svitavu v okolí Bílovic. Zarostlé břehy, stromy ve vodě a nehluboké dno. Veroničin úsek začínal padlým stromem v zákrutu a končil vracákem u druhého břehu, kde malí jelečci na rozhraní s proudem něco sbírali.
Podle návodu trenéra měla Veronika nejdříve krátce prochytat místo nad stromem a snažit se v něm neuváznout a nerozplašit si jeho obsádku. Po vytěžení veškerých místních šupinatců začít od stromu dolů opatrně prochytávat rozhraní proudu a tišiny a ve finále přejít naproti spodního točáku a ze vzdálenosti, která se dá považovat za jistou k přesným a opatrným náhozům, dochytat zbytek ryb.

Zazněl start.
Veronika se pomalu vydala přes porosty na počátek svého úseku a já se snažil zabavit její rozhodčí, aby se ji nevydala následovat. U takto mělkých a nehlubokých toků je důležité maximálně omezit pohyb na břehu.
Po pěti minutách se Verča vynořila v zatáčce nad stromem zabrozená ve vodě. Nechápal jsem, proč si místo plaší brozením, ale asi se chtěla dostat do lepšího úhlu k jednomu vracáku nad zatáčkou.
Měla jeden kontakt u druhého břehu, ale ryba se okamžitě setřepala. Další náhozy do stejného místa už k ničemu nevedly.
Minuty ubíhaly a já byl čím dál víc nesvůj. Třetina úseku byla prochytána bez zisku jediné ryby.
Z místa za první třetinou začala prohazovat strom proti proudu. Vzhledem k teplotě vody jsem tento styl lovu považoval za nejméně efektivní. Nástraha vedená po proudu je na jisté uchopení rybou v tak studené vodě moc rychlá.

Asi desátý nához, škobrtnutí rotačky o větev a prut se ohnul do úctyhodného oblouku. Okoun okolo 25cm. Panebože, jen ať jí nespadne!
Pán Bůh vyslyšel úzkostné zaskolení zoufalého trenéra a červené ploutvičky obemkla oka podběráku. Spadl mi kámen ze srdce a rozdrtil kevlarovou bezpečnostní výplň mé pracovní boty.
Poté, co se vytratilo odpolední slunce z údolí, teplota začala strmě klesat. S nadějí jsem vzhlížel na kroužkování jelců na konci dolního úplavu. Veronika už se náhozy blížila do té správné zóny pod větvemi, ale nakonec z toho bylo jen krátké podržení nástrahy rybou a pak už nic.
Zachmuřeně jsem sledoval odbíjení posledních minut do konce první půlky kola. Ochlazovalo se, teplota vody a aktivita ryb byla na poklesu. První půlka závodu skončila. 

Přesunuli jsme se o čtyři sektory proti proudu. Řeka tu obtékala asi třímetrový výběžek a za ním vymlela do břehu asi deset metrů dlouhou rýhu, širokou nějaké tři metry, kde voda u kraje téměř stála. Na konci vracáku v pěně se tvořily drobné kroužky od jelečků mikro – velikostí.

Veronika začala u břehu a postupovala dole s proudem. Na dno už nebylo vidět, ale ukázalo se, že je zde jen okolo 30cmvody, ve které 
už jelce určitě začaly zábst packy a proto se stáhli na větší hloubku. Hod po hodu, krok po kroku čím dál větší beznaděj.
Celý úsek byl za polovinu času prochytán bez sebemenšího kontaktu. Pak ještě jednou zpětně. Víc jak dvě třetiny času vypršely.
Poslal jsem Veroniku na konec výběžku: “házej do proudu a stáčej rotačku do ouplavu pod sebou.“ Možná je to poslední šance.
„To už jsem dělala několikrát.“
„Zkus to znova.“ Odvrátil jsem se od řeky, abych štěstěnu aspoň trochu uprosil. 
Ozvalo se šplouchání a Veronika se s něčím přetahovala. 
Se štikou okolo padesáti centimetrů! 

Po večeři jsme ve svém prkenném iglú rozebírali dnešní výsledky. Zas tak zlé to nebylo, Veronika měla umístění číslo 2 v odpoledním kole. Dopoledne se ale chytalo mnohem víc ryb a její soupeřka s číslem 2 z ranního závodu měla osm ryb a skoro o 800 bodů víc. Dvě závodnice měly nuly.
Vyhlídky na pohár byly nejisté a chlad lezavý, tak jsme otevřeli bílé sudové a počali zasvěcovat našeho třetího spolubydlícího do neřesti umírněné konzumace soustavným stylem. Ten se ukázal být velice vnímavým a talentovaným žákem a výuka tudíž pokračovala dlouho do noci a vyvrcholila neplánovanou druhou večeří, na kterou Veronika smíchala z několika vojenských konzerv z armyshopu opravdu velkolepé jídlo. Kolegovy ranní vzpomínky na večer byly pak trochu důraznější, ale to se dá odstranit jen důsledností výuky.

Ještě před rozedněním jsme stáli na štěrkovém pásu v údolí, napravo od nás se klenul silniční most a naproti, asi sto metrů daleko ve skalnatém svahu, se probouzely chatky místních chatařů. Byla nám zima, štěrk nepřirozeně vrzal pod botama a ze svých sousedů jsme zatím viděli jenom siluety. Na vodě se dělaly vlnky a z té rozlehlé pláně nebylo možné nic vyčíst.
Byli jsme tu brzy, ale museli jsme vyjet s ranním konvojem, protože bez nich bychom jen těžko hledali cestu.
Začalo se rozednívat a okamžitě se v pásu asi okolo 20metrů od pláže začala objevovat aktivita ryb.
Dohodli jsme se s Veronikou, že bude zprava doleva soustavně prohazovat tento pás a tak to i začalo.
Po první rybě už to šlo jako v hodinovém strojku. Dva tři hody na jedno místo, pár kroků dál a zas pár hodů. Tímhle způsobem chytila tři ryby. Pak objevila hejno malých okounů pod zaparkovanými loďkami, kde dva mrňouse vytáhla. Bylo jich tam víc, ale do konce sektoru zbývalo ještě asi 20 metrů a moc slibná zátoka, tak jsem ji poslal dál. A to byla možná chyba. 
Do konce sektoru už nechytla rybu, a když se vrátila pod loďky, okouni už tam nebyli.

Skončila první půlka kola a na druhou část jsme se posunuli doprava k mostu. Začalo nepříjemně vyfukovat a z některých závodnic našeho týmu se pomalu stávali sněhuláci (viz foto).
Verča přidala další dvě ryby a spadla jí štika okolo 35cm. Tím pro ni letošní závod skončil. Odpoledne bude měřit a já si půjdu zaslouženě zaházet na největší pláž přehrady.
     
Na obědě se probíraly s velkými emocemi hlavně výsledky mužů a únava z předchozích dvou dní už byla na každém znát. Naše umístění jsem si nedovolil ani tipovat, ale bylo mi jasné, že ta dvojka ze včerejška byl dar boží a dnešek je v rukou osudu. Co jsem tak pochytil u oběda, našim družstvům (MRS) se tentokrát dvakrát nedaří. 

Odpoledne jsem na největší pláži přehrady zjistil, že kam se mi podaří dohodit, dosahuje hloubka asi 30cm a krom jednoho hladového bolínka a bledězelených trenýrek jsem nedosáhl dalšího úlovku.
Obešel jsem tedy závodní sektor žen, zamával Veronice a nastoupil cestu slaňování skalních svahů za ohybem přehrady.
Na několika stech metrech lezení, šplhání a spouštění jsem ulovil jedenáct okounů, některých i značně velkých.

Ačkoli poslední závod probíhal jen několik set metrů od naší ubytovny, přece jen jsem s povděkem kvitoval přítomnost auta, zaparkovaného nad závodním sektorem, kde jsem s úlevou dospal poslední půlhodinu závodu.

Sbalili jsme si věci a naložili je do auta. Po předání srubů ubytovny bylo shromáždění k vyhlášení. Vzhledem ke značné nervozitě obou Foltýnů jsem usoudil, že se dvakrát nezadařilo. 
Pak nastalo vyhlašování žen.

Veroniku nečetli až do pátého místa. Můj pohled padl na pytel brambor, přichystaný tu jako trofej vítězi 4. místa.  V duchu jsem odhadoval, kolik by se z něj dalo napéct bramboráků. Asi hodně, ale co to?  Naši trofej si přes rameno přehazuje jiná závodnice a majetnicky ho objímá za všeobecného potlesku.
Cože? Jsme třetí? Stáčím pohled na stůl mezi poháry a medaile a pořadatelé čtou další jméno. Ze zástupu ke stolíku vykročila závodnice, která nám ráno dělala rozhodčí. Srdce mi bije až v krku. To přece není možné! Ještě mě napadá, že došlo k nějaké chybě a na Veroniku nějak zapomněli.
Vtom Honza Mikač řekne tu nezapomenutelnou větu: Na druhém místě se ziskem 2020 bodů se umístila VERONIKA ŠEVČÍKOVÁ z týmu Moravského Rybářského Svazu MO LEDNICE!!!

Veronika se zarazí a otočí se ke mně s jakýmsi provinilým výrazem. Vyschlo mi v krku, takže když jí gratuluji, není mi skoro rozumět. Snažím se to nahradit úsměvem.

Pak jí pořadatelé předávají pohár a medaili a já skoro zapomínám fotit.
Vystoupí poslední závodnice, která si přebírá odměnu za první umístění, na které by Veronice (jak jsem se posléze dověděl) bohatě stačila ta poslední upadlá štika.
Tím vyvrcholí závěrečná ceremonie. 

Jožka Foltýn organizuje společnou fotku, ale protože jsem si nedovezl dres MRS jsem zasunut do pozadí a je ze mne nakonec vidět jen ten prošlapaný pracovní střevíc. Nicméně na to, jaký dnes zažívám triumf, na to to nemá nejmenší vliv.
Pomalu se ochlazuje, stmívá a domů nám zbývá asi 400km.
Už se těším, až na večeři v té malé hospodě řeknu majitelce, že přivážím šampiónku.