Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divize 1

3. 4. 2014

 a podzim 18.-19. září nás čekala jediná postupová soutěž naší kategorie-centrální divize přívlač, skupina B. Závod se konal v Brně a jako závodní úsek byla vybrána Svratka pod přehradou na úrovni Zoologické zahrady.

Kdysi už jsem tady chytal. Řeka je rybnatá a dají se tady zažít mnohá překvapení. Dominantními rybami jsou jelci a okouni. Dále pstruzi duhoví, bolínci štiky, snad i candáti a sumci..

Břeh je z velké části porostlý vegetací, koryto je kamenité a velice členité.

Ještě jedním je tato část Svratky velice charakteristická-denně se upouští voda z přehrady a téměř stojatý tok se na pár hodin stává dravou bystřinou, kdy se výška hladiny zvedne asi o 1 metr. V té chvíli většinou ryby začnou žrát a to jim vydrží až do chvíle, kdy se vrata výpustí zase zavřou. Pak je většinou se záběry utrum.

Jak už jsem psal dříve, okoun je jedna z našich nejoblíbenějších ryb 
a máme je natrénovány z Dyje. S jelci máme také zkušenosti a duháky už jsme si taky zachytali. Veronika dokonce přímo v Brně, sice na Svitavě, ale tato řeka je velice podobná.

S těmito pocity jsme v pátek 17. září dorazili s Veronikou do centra jihomoravské metropole. Do 18. hodiny večerní trval trénink, kdy jsme si okoukli vodu a chytili několik okounů. Večer byla porada v restauraci poblíž a losování. Závodu se účastnilo včetně nás 7 týmů.

Po rozlosování nebylo co vymýšlet. Téměř každý závodní štont měl aspoň jedno místo, o které se dalo opřít. Celý závodní úsek byl rozdělen v půli silničním mostem Nad mostem se chytalo z pravého a pod mostem z levého břehu. Každý z těchto úseků byl ještě rozpůlen na dopolední 
a odpolední závod.Veronika si vylosovala na sobotní dopoledne druhý a poslední úsek. Já na odpoledne třetí 
a poslední.

Nocleh byl domluven u Veroničiných rodičů a do pozdních nočních hodin probíhala obvyklá příprava na možné 
i nemožné.

A ráno jsme stáli v plné polní na vylosovaných místech. Veronika se šesti pruty, já se židličkou a korýtkem 
na měření úlovků.

Brno se pomalu probouzelo. Z vody stoupal opar, řeka byla tichá a téměř stojatá. Ve vzduchu viselo očekávání a pak zazněl startovní klaxon. Závod začal.

Téměř celou první hodinu se nepodařilo chytit jedinou rybu. Napětí stoupalo, zklamání se prohlubovalo. A voda Svratky se pomalu dala do pohybu. Průtok se začal zrychlovat. Tam, kde z vody před chvílí vyčnívaly balvany, teď vířily turbulence. A ryby konečně začaly brát.

Kolega, kterému jsem měřil chytil okouna a pak ještě jednoho. Někdo přišel se zprávou , že Veronika má tři jelce, pak další dva. Celkem tedy pět a to byl konec prvního kola.

Přesunuli jsme se od mostu po proudu a já si zašel obhlédnout Veroničin nový post. Vysoký břeh zarostlý stromy a travou a nečitelná voda, která se pomalu vracela do svého normálního rozpoložení. Nevěděl jsem, co jí tu poradit.

V druhé části prvního kola jsem rozhodcoval na postu číslo 3, na kterém jsem měl druhý den závodit.

Byl to snad jediný závodní úsek, na kterém za oba dva dny nikdo nechytil rybu.

Závod začal. Voda už byla zase nehybná a ryby apatické. Můj závodník se trápil 
a vymýšlel. Ale na konci kola měl nulu. Bál jsem se o Veroniku a pak někdo přinesl informaci, že má rybu a kámen mi spadl ze srdce. Nakonec to byla jediná patnácticentimetrová ostroretka, která nás zachránila od nuly. Ale dost týmů tohle štěstí nemělo.

Po obědě byla řada na mně. Na mém úseku bylo jediné místo, kde nebyla sešlapaná tráva a keřík šípků, který sahal až nad vodu. Máš plán?, ptá se Veronika. Mám. Pod tímhle keřem je okoun, kterého ještě nikdo nechytil. 
To bude můj bod a dál nevím.

Zahlédl jsem soucitné oči mého rozhodčího a začal závod.

Nahodil jsem pod keř a vytáhl pětadvaceticentimetrového okouna. Rozhodčí zkoprněl a chvilku ani nedýchal. No a pak už jsem jen nazdařbůh prohazoval nehybnou Svratku jako většina ostatních a vymýšlel neřešitelné.

Pár minut před koncem jsem pověsil na prut větší třpytku a nahodil za malou hrázku u protějšího břehu. 
Ani nevím, proč. Bylo tam jen pár centimetrů vody, ale okamžitě přišla odezva a prut se slušně prohnul. 
Byl to pstruh duhový přes 30 cm a moje luxusní ukončení druhé půlky prvního kola.

Přesunuli jsme se po proudu a já byl na Veroničině zarostlém úseku. 
Tady jsem stála, říká Verča a ukazuje mi větev, která vyrůstá z lebedy 
a trčí asi půl metru nad vodu.

Co tady budu bez křovinořezu dělat fakt netuším.

Nakonec si vyšlapávám tři ještě krkolomnější posty a z okolí nesčetných překážek začínám tahat okouny. Jeden, druhý, třetí, pátý.

Je hic. Slunko kouše a jen skutečnost, že místo je kryté stromy znamená jakousi útěchu.

Je po všem.Veronika vyhrála dopolední závod. Já odpolední.

V neděli už se nám tak nedařilo. První půlku kola jsme oba ustáli a druhá byla čistá nula. Pár minut před koncem jsme ale byli jako tým ještě pořád na prvním místě. Nikdo nic nechytal a všechno se zdálo jasné. Pak se soupeřům podařilo chytit jednu rybu – pět minut před koncem. Měli sice za oba dva dny jen čtyři ryby – 
v každém závodě jednu. Ale neudělali nulu a tím se posunuli na první post. Já s Verčou jsme spadli s 11 rybami na druhé místo. Ale i tak to byl úspěch, který nám otevřel cestu do soutěže vyšší a to do II. ligy.

Zde je na místě poděkovat za nezanedbatelnou podporu naší organizace, která nás od počátku podporuje 
v našem snažení a kamarádům, rodičům a známým, kteří nám fandí. Vynasnažíme se je nezklamat. První závod II. ligy začíná v červnu příštího roku. Do té doby si párkrát zatrénujeme a taky nás čekají jarní lovy pstruhů na Jestřabické přehradě. Ale o tom potom.

Další fotografie