Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kolo II. ligy - Pardubice

6. 4. 2014

 

Poslední třetí kolo naší II. Ligy se mělo odehrát na Labi v Pardubicích sotva za čtrnáct dní.  Jizvy z poháru v Třebíči byly ještě otevřené a tak balení už neprovázelo to správné nadšení. Navíc Tomáš nedostal dovolenou, tak jsme se dohodli, že vyrazím s jeho věcmi autem napřed a on mě dojede vlakem večer. Cesta už byla prověřena. Z Pardubic do Chocně je kousek a tam jsme už před nedávnem byli.
 Vyrazil jsem po deváté s tím, že si po cestě ještě vyřídím pár věcí. Bylo mírně pod mrakem, cesta ubíhala skvěle a za necelou hodinu jsem v Brně najížděl na okruh. Okolo výstaviště je šedesátka. Jel jsem slabých sedmdesát jako všichni v mém okolí. Přede mnou jel náklaďák, tak jsem si najel do levého pruhu a chvíli jsme jeli vedle sebe. Asi po minutě souběžné jízdy se mi na kufr natlačila modrá Fabie. Řidič nervózně poletoval s autem doleva a doprava a nakonec zmáčkl klakson a začal dlouze vytrubovat. Pohledem na palubovku jsem se ujistil, že opravdu překračuji povolenou rychlost, ale řidič mohl mít důvod a tak jsem zrychlil a uhnul skoro v osmdesáti před náklaďák. Fabie mě začala těžkopádně předjíždět a v momentě, kdy jsme byli vedle sebe, řidič otevřel okno spolujezdce -  já měl svoje okno taky dokořán -  a než mě předjel, hystericky na mne chrlil sprosté nadávky. Pak se zařadil přede mne a pokračoval stejnou rychlostí, jakou já doposud. Za pár minut jsme přijeli na světla a naskočila červená.  Odepnul jsem si pás a vydal se podívat, kdo že se ke mně tak neuctivě zachoval. Asi nesledoval zrcátko a tak, když jsem se ocitl v jeho dokořán otevřeném okně, silně s sebou škubnul. 
„Tak co prcko, co tě tu tak trápí?“ Vystrašený hošíček sotva dvacet. Vyděšená modrá očička, tenoučká ramínka jak ošlapaný rýček s tvrďáckou kérkou, odbarvené vlásky vygelované do špičky, rozepnutá bílo červená košilka na rovňoučkém a zcela hlaďoučkém hrudníčku. O tři čísla větší kalhoty, které začínaly tam, kde už o nějakém pasu nemohlo být ani řeči. Tři prstýnky, dvě náušničky. Vyděšeně se choulil k druhé půlce sedadla, kam jej zapnutý pás ještě pustil.
Vzal jsem ho vzadu za zátylek a zatroubil mu nosem o volant. Pokud v něm měl airbag, tak nespustil. Naskočila zelená. Lidé se po mně ohlíželi a mně hlavou bleskla myšlenka, jestli se večer neuvidím někde ve zprávách. Dneska má každý foťák v mobilu a jeden nikdy neví. Takové věci normálně nedělám, ale považuju se za stárnoucího muže a myslím, že někdo, kdo najezdil dopředu, co já jsem v životě nacouval, by mi měl projevit aspoň respekt. Objel jsem Fábii, jejíž řidič si utíral nos a blokoval můj pruh, a pokračoval směr Svitavy.
Vlivem několika okolností jsem dorazil do Pardubic téměř hodinu po Tomášově příjezdu. Proč, o tom se nemíním šířit. Nějakou roli tu sehrály taky objížďky a uzávěry, ale to není až tak podstatné.

Tomáš stál na parkovišti před nádražím. Já naproti přes silnici na parkovišti supermarketu a navzájem jsme se neviděli. Po několika telefonátech a vzájemné navigaci jsme se nakonec našli, padli jsme si do náručí a odjeli na sever hledat ubytovnu. Pak jsme se vrátili od severu a po cestě na jih jsme zjistili, že ubytovna bude jihovýchodně. Byla. Opatřena několika desítkami zákazů vjezdů. Všechny jsem porušil a zaparkovali jsme několik desítek metrů od recepce ubytovny. Dneska byl den plný divů. A to večer teprve začínal.
Zaplatili jsme pokoj a vrátili se do auta pro věci.  Recepční hleděly s nedůvěrou na dvě postavy, lopotící se s objemnými bágly okolo nich spojovací chodbou do vedlejšího pavilónu. Na druhé cestě pro výstroj mě napadlo zkusit, k čemu slouží druhý klíč na svazku. Odemkl jsem venkovní dveře na parkoviště přesně naproti mému autu. Cesta k vynášení našich věcí se smrskla na pár metrů.
Natahali jsme všechny krámy na pokoj a po krátké adaptaci jsme vyjeli hledat seřadiště, kde už dávno probíhalo losování a ujasňování. Dnešní den jsem nechal navigaci na Tomovi s vědomím, že bych se nejspíš brzo ocitl asi na Novém Zélandě a stejně by mi to bylo jedno.
Tu hospodu jsme zanedlouho našli. Kolegové, kteří byli dopředu spraveni o tom, že kapitán MO Lednice je dneska lautr mimo mísu, nám dokonce nalosovali. Co víc jsem si dnes mohl přát. Tupě jsem sbalil bodovací průkazy, které mi Tom ihned odebral. Vyměnil jsem si pár zazubení s několika kamarády a odporoučeli jsme se hledat něco k jídlu.
Supermarket jsme nemohli minout a nakonec jsem Toma ještě ukecal k návštěvě čínské restaurace. Z té večeře si jenom pamatuju, že pikantní thajská polévka a kachna po sečuánsku má všude ve světě nespočet modifikací…

Ráno v pět mě vzbudil budík a přenesl na mne zodpovědnost vzbudit Toma. Začínat den tak velkou zodpovědností nevěstilo nic dobrého.  Na vzrostlé borovici za oknem visel cár látky, připomínající transparent.  Byl celý bílý, takže to byl transparent prostý výpovědi. Visel v nehybném ránu jak ztroskotaný ultralight. Kdoví kolik dní a nocí. Po příjezdu na ranní úsek, kdy jsme vlastně ani tak moc nebloudili, nás přivítal pohled na bílou dodávku, známou z Chocně. Hoši stavěli slunečník, chystali stoly a na roštu už dozrávaly párky do načernalého odstínu… Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny, ale odolal jsem. Můj praktický lékař se mi v duchu zjevil se zdviženým ukazovákem. Já to chápal spíš jako zdvižený prostředník.

Labe je neuvěřitelná řeka. Od monumentálního mostu, kde začínaly sektory směrem po proudu, na hladině téměř nebyl vidět pohyb. Teprve když plaval nějaký předmět / vesměs plastová flaška /, byla znát její energie.  Trávou zarostlý břeh byl plný rosy.  Nad sedmdesát metrů širokou řekou se vznášel opar a břeh, po kterém jsme pochodovali na svoje posty, zatáčel do stínu příbřežních keřů. Na louce nad devátým sektorem ve stanu pochrupovala mladá milenecká dvojice. Vyrušena kroky, vykoukla ze stanu slaďoučká dlouhovláska, vzápětí zatažena svým přítelem nazpět. V kamenné ohrádce dohasínal oheň. Tráva se leskla slzami rosy, a kdo neměl gumáky, jako kapitán MO Lednice, hořce litoval.
Doprovodil jsem Toma na sektor a popřál mu hodně štěstí. Pak jsem si rozložil křesílko o šest úseků zpátky. 
Kolega, kterému jsem to ráno měřil, měl entomologické vzdělání. Po pár minutách v trávě našel dva jedovaté pavouky, zavlečené sem z Francie. Bezpečně je identifikoval, ulovil a utopil.
Zazněl startovní hvizd. Pára nad řekou se začala zvedat a do nazelenalé hladiny se opřelo ranní slunko. Nalevo i napravo se závodníci snažili aspoň o jediný kontakt. Střídali nástrahy, pruty, styly vedení, ale široko daleko nebyl nikdo, koho bych viděl zdolávat rybu. Teprve ve druhé půlce kola nastal průlom a během půl hodiny se zvedli boleni a začali šmejdit. Několik se jich ulovilo, pár i pěkných. Pak se zvedly vlnky a bylo hotovo. Pár zoufalců si ještě vyšmrdlalo nějaké cejny na marmyšku, Tom udělal dvě nuly a byl oběd. Svému doktorovi jsem v představách oplatil jeho ranní gesto, vylil pot z gumáků a usmířen flákem bifteku, podepsal jsem smír s rozhicovaným dopolednem.
Na odpolední závod jsme potřebovali navigátora. Přejížděli jsme na jiný úsek Labe, prý daleko rybnatější. Nechali jsme se navést kolegy a na okraji jedné z obcí se celý náš peleton zastavil. Před námi už tu stálo několik aut a jen s obtížemi jsme se tu poskládali do zákrytu. Nechápal jsem, ale všem zářily oči okouzlením.  Ve stánku u silnice se prodávala čepovaná zmrzlina opravdu neuvěřitelné chuti.  Stáli jsme ve frontě a na konci parkoviště neustále zastavovali další a další.

Na louce pod mostem, ve stínu vysokých topolů, začínala naše odpolední etapa. Auto vedle auta stáli připravující se závodníci. Sestavovali pruty, navlékali silony a navazovali nástrahy. 
Na chvilku mě to popadlo taky. Vysypal jsem do kufru auta polovinu své ledvinky, poskládal pruty a oblékl brodící kalhoty. Řeku jsme viděli jen nakrátko z mostu, než jsme z něj odbočili na vytlučenou cestu k louce.  Od stromů k řece vedla houština netýkavek se stvoly, podobnými stoletým dubům. Zbytek vegetace doplňovaly dvoumetrové kopřivy, svízel a nějaké další popínavé stvoly, které byly tak pevně spleteny, že jsem jimi nepropadl z břehu do vody. Tom si vzal z kufru mačetu, já dva pruty a vyrazili jsme po proudu hledat své posty.
Na rozhraní dvou sektorů jsem se s vedlejším kolegou domluvil na společném postupu. Oba budeme nastupovat na dolním konci svých sektorů, abychom si navzájem nekalili a neplašili vodu. 
Zazněl hvizd. S vytrvalostí kombajnu jsem válcoval porost a po vyšlapání patnáctimetrového tunelu jsem se octl na dvoumetrovém břehu. V tuto chvíli jsem byl osudu vděčný za svoji téměř stokilovou hmotnost. Rozhrnul jsem poslední stvoly nad vodou a posadil se na okraj břehu. Potřeboval jsem oddech.  Pod nohama mi projel jelec asi 25cm. Pak ještě jeden a den náhle zrůžověl. Jak to jen šlo pomaličku, spouštěl jsem se po hlinité zdi do vody, až se střevíce zabořily do bahna. Konečně se propadání ustálilo na úrovni v půli lýtek. Zastrčil jsem si dozadu za vestu prut s měkkou akcí a nahodil druhý, na kterém se třpytila stříbrná rotačka. Téměř vzápětí jsem z háčků sundával jelce asi 15 cm a ubytoval jej v příručním vezírku u opasku. Dalším hodem proti proudu jsem zapřáhl jednoho z těch větších – odhadem asi 40 cm. Ale ten věděl přesně, co má dělat: okamžitě zamířil do dlouhých šlahounů trav, které zde rostly, a tam se omotal. Vytáhl jsem jen prázdnou nástrahu. Nachlup stejně to provedl další, podobné velikosti. Můj úsek byl jen asi 30 m dlouhý a pod břehem ve vnitřní zatáčce, kde se proud vracel a zpomaloval, se dala tušit ještě další překvapení.
Dva další slušní jelci povyjeli výš proti proudu a zastavili mimo můj efektivní dohoz. Rozhodl jsem se je nechat uklidnit a zabrodil jsem dál do řeky. Zas tak moc daleko to nešlo, ale z této vzdálenosti jsem mohl efektivně prohazovat příbřežní pás trav, pod kterým stáli ti menší, dosud nevyplašení jelečci. Zmenšil jsem nástrahu a začal je lovit. 
Deset metrů proti proudu se ozvalo nahoře na břehu zapraskání. Zpozorněl jsem. Že by se kolega rozhodl změnit taktiku a vracel se na začátek? Ne támhle ho vidím nahoře za zatáčkou. Ten pohyb je na polovině mého sektoru!
Z trávy náhle vyjely něčí nohy a sklouzly po břehu do vody. S výrazným zašploucháním se ten někdo několikrát otočil ve vodě na mělčině, začvachtal, pak se natahoval zpátky na břeh a jelci, kteří byli v tomto místě soustředěni, se rozprchli na všechny strany. S údivem pozoruji chlapíka se štikovým prutem, jak nahazuje velkého woblera naproti pod molo chatařů. Začal jsem na něj křičet, že tam nemá co dělat, pak začal brodit nahoru do úseku kolegy. Ten na něj začal taky křičet, volali se rozhodčí a nakonec se mi jej podařilo ze sektoru vypudit. S nepřítomným brbláním, které jasně vypovídalo o ovlivnění alkoholem, trávou a čertví, čím ještě, naponěkolikáté vylezl na břeh a tam ještě vyhrožoval, že si může dělat co chce a chytat kde chce.  Měl jsem tisíc chutí vylézt za ním a ukázat mu slovácké zvyky, ale už včera jsem se neudržel a život není jenom má dáti – dal.
Ale velcí jelci už se nevrátili. Nachytal jsem několik těch malých, naproti v náběžném proudu se ukazovali pěkní boleni, na které jsem házel, když mi jelečci z mělčiny zmizely.  Pak se mi ale zašmodrchal zkroucený silon a než jsem vše rozmotal, nástraha, se kterou jsem slušně trefoval protější břeh, zaparkovala na dně. Další taková byla v kufru auta a tak závěrečné zatroubení bylo mým vysvobozením.
Po rotaci jsem se přesunul na mělčinu těsně nad mostem. Dvě hodiny jsem zde v hloubce několika centimetrů honil sem a tam hejno jelečků asi 6cm délky. Pronásledovali nástrahu, tloukli do ní, ale byli tak maličcí, že ji nedokázali pozřít. Asi už nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy jsme s kolegou, se kterým jsem už mnohokrát závodně lovil bok po boku, oba dva stokiloví chlapi, v kleče, téměř ležíce přikrčeni v mělké vodě. Jak házíme pidinástrahy do pidihloubky usilujíce chytit pidirybu, o kterou bychom v normálním rybolovu naprosto neusilovali. Naše oči se střetly. Rozuměli jsme si. Vstali jsme, ten pohled byl vlastně poklonou jeden druhému. Zbytek kola jsme strávili proséváním proudu u protějšího břehu, ale to bylo dopředu pasé.

Ráno jsme si s Tomem vyměnili úlohy.  To široké Labe jsem začal dnes já. Naproti v mém úseku byly zakotvené čtyři sumcové bójky. Na břehové šíji nad nimi stála Felície a jeden ze sumcařů neustále hlídal v křesle. Po prvních pár minutách jsem chytil jako jeden z mála, jednu aktivní rybu – bolena 21cm. Zbytek celého půlkola byl jasná nula. Po rotaci jsem měl možnost snažit se chytit jednoho ze dvou jelečků okolo 8cm a nebo jít spát. Vytáhl jsem sumcový prut s pletenou šňůrou a začal přerývat labské dno, které v tomto místě bylo asi 4m hluboké. Občas wobler nadskočil a podle slizu nad nástrahou bylo zřejmé, že jsem jenom vykartáčoval poklidně se pasoucí cejny. Nakonec jsem jednoho oráče zaparkoval někde do kamenů a měl jsem celkem problém, utrhnou 30 ti kilovou pletenku. Kolem oběda mělo z dvanácti závodníků osm nuly. Dali jsme si biftek, pak zmrzlinu v oné obci s dřevěnou zvonicí a osmi baráky a odpolední dohru měl v režii Tom. Ještě pořád nebylo definitivně rozhodnuto. Rozestupy mezi závodníky byly jen bod, dva. Teprve na odpolední orgii v kopřivách se ukázalo, že stát se může vždycky všechno. 
Jeden ze závodníků se díky padlé vodě dokázal přebrodit na protější břeh. Z místa, které si našel na rozhraní proudu, kde dokázal efektivně vodit nástrahu, vydoloval čtyři ryby okolo 40cm. Výsledným efektem byl zisk téměř 150 bodů, ve chvíli, kdy se hrálo o bod, nebo dva. Tato rošáda nás stála střed umístění a po několika dalších slušných rybách ulovených konkurencí jsme se ocitli na 13. místě. Tom měl sice jednoho jelce okolo 40 cm a dva hrouzky, ale na slušné umístění to dnes nestačilo.

Na seřadišti pod mostem, ve stínu topolů, se rozdávaly poháry. Naše celkové letošní umístění bylo číslo 11 z celkového počtu 14 týmů a to pro nás znamenalo velké zklamání. Je mi jasné, že z nedostatku času dílem kvůli práci, dílem už z naprosté nechuti, jsme zanedbali přípravu a trénink a toto je výsledek. Vloni jsme to ale taky s tím tréninkem nijak nepřeháněli a výsledky byly zcela jiné. Měli jsme slabší soupeře? Ale ne. Naši soupeři s námi prožili i tento rok až na pár výjimek ve stejné sestavě. Co se tedy změnilo?
Změnilo se toho hodně. Z našich řek, decimovaných rok co rok kormorány, mizí ryby jak mávnutím kouzelného proutku. A jsou to hlavně ty v zimě aktivní ryby – jelci, boleni, okouni, candáti, cejni. Miloval jsem jarní lovy jesenů, v době před třením, na muškařský prut, v pomalu se ohřívající vodě, kdy jich za každou hrázkou stálo několik desítek. Čas byl drahý a já utíkal z práce na to krátké období po poledni, ještě než slunce na své ploché dráze začalo opět stydnout. Za slabé dvě hodinky po poledni jsem chytil tak šest až deset ryb, mnohdy i po dvou najednou a byly to kilové kusy. Že jsem je pustil, je samozřejmé, chystali se třít a to je třeba respektovat a ctít. Už třetí rok je jen marně hledám. Letošní jaro jsem na šesti vycházkách chytil tři.
To samé je s okouny. Na stometrovém úseku, který jsem si dřív vybral jako tréninkový, jsem za ty dvě, tři hodiny, chytil zpravidla okolo 30 – 40 ryb. Mnohdy jsem ho ani celý projít nestačil. Letos jsem na stejném úseku chytil tři jelce a to jsem kromě šmrdlání použil svůj veškerý um. Dá se trénovat na vodě, ve které nejsou ryby? Na mojí řece, ke které vedla jen nezřetelná cestička, vyšlapaná mýma botama, připravená zarůst během jediného týdne. Týdne, kdy jsem se rozhodl dát klid rybí obsádce v této lokalitě a nechat ji odpočinout od mých nástrah. K této mojí řece vedou dnes několikery koleje, vyjeté nejdřív terénními auty dobyvatelů, ale teď už i škodovkami místních i přespolních. Občas si řeku projedu na člunu a jen loňská kolekce posbíraných utržených nástrah a to mnohdy vysoce kvalitních, mě ubezpečuje, že žádný úsek této řeky není bez zájmu vláčkařů. Na jednom dost lukrativním úseku jsem strávil skoro dvacet hodin víkendového času sledováním, kolik lovců na přívlač se zde vystřídá.  Na asi 200 metrech jich v tu sobotu házelo 64. Někteří jen proklamativně, někteří naprosto neodborně, ale byli mezi nimi i velcí profíci. Nikdo nic nechytil.

Na místě, kde jsem před několika lety téměř každý večer vracel vodě dva i tři sumce okolo metru. Moje míra jatečního candáta začínala na 65 cm a toto pravidlo jsem dodnes neporušil. Nosil jsem domů ročně tak tři až čtyři candáty okolo 80 cm a k tomu dva, tři sumce okolo metru. Okouna bych si v životě nevzal, pouštěl jsem i okouna 41 cm. Stejně tak jsem si nikdy nevzal bolena a to mám i kusy přes 80 cm!  Toto všechno je už jen hudba minulých let. Jen marně vzpomínám na den, kdy jsem na přívlač dostal 21 bolenů od 56 do 72cm. Kdy jsem za slabé dvě hodiny zdolal 48 candátů východních. Kdy jsem na zahájenou na dvoukilometrovém břehu překročil stovku zdolaných ryb. 
V té době nepamatuju, že by některý z ligových závodů skončil tolika nulami, jako dnes. Ryby se chytaly a chytalo se jich dost. Pokud někdo nenachytal, buď to neuměl, nebo nebyl připraven. Zrno se oddělilo od plev a ti lepší jednoznačně postoupili výš. Ale dnes? Jak si mám vysvětlit, že Jožka Foltýn, který byl kdysi v jednotlivcích druhý, na mistrovství světa, náhle skončí na republikové úrovni o sedmnáct míst pode mnou? Je možné, že by zapomněl svoje umění? Že já jsem lepší, než on? Tak proč jsem v současné soutěži netriumfoval a moji soupeři mne nechali daleko za sebou? Ano, občas někomu nevyjde karta. To ale neznamená, že jeden rok bude excelovat na mistrovství světa a druhý rok nezaboduje na mistrovství republiky. Anebo zaboduje na mistrovství republiky a zcela propadne na druhé lize.
Jožka to popsal velice trefně: když si skokan do výšky umístí příčku a rozběhne se, buď ji skočí, nebo neskočí. Je jednoznačně rozhodnuto. Závodník nemá na výběr. Vylosuje si sektor, ve kterém třeba nejsou ani ryby a tak není, co by ukázal. Jiný, který ani nemá zkušenosti, tam ryby má a rázem je vítězem. Ale to už není ta férová soutěž, po které jsem vždycky toužil. Snaha v houfu dobrých ukázat svoje lepší. Jak se dá trénovat na řece bez ryb? Jak se dá vítězit na úsecích s rozdílem jednoho bodu? Mene tekel – spočteno, zváženo. Má krásko, přívlači milovaná, ukázala jsi mi prázdné kapsy, jak si chceš dál podržet mou přízeň? Mám nadále bloudit v kruhu tvých proměnlivých nálad?  Mám trávit bezesné noci v beznaději, pokořený a zlomený, neschopný cesty vpřed? Tečou mi slzy a jen ztěžka polykám. Tak dlouho jsem po tobě toužil, a když jsem se s tebou spojil, už mi nemáš co nabídnout.  Má lásko největší – sbohem.