Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kolo II. ligy - Choceň

6. 4. 2014

 

Na pátek vyšlo třináctého.  Po téměř dvoutýdenní výhni, kdy snad i ptáci lapali po dechu a Břeclav dennodenně zněla kvikotem sanitek, se nebe zakabonilo a nastalo uplakané dusno. Přeháňky s deštěm přicházely náhle, někdy jen orosily skla a někdy zněly dusotem pochodujících davů.
Tomáše jsem naložil po deváté a první malá sprška nás čekala hned za Břeclaví. Za Brnem se cesta začala zvedat a na Vysočině už byly přepršky téměř pravidelné.
 Cesta ubíhala téměř bez příhod. Snad jen to, že mi zesnul telefon, byla trochu komplikace. Byl už ale nemocný dlouhodobě a tak jsem jeho skon stejně očekával. Teď jsem bezradně obracel jeho mrtvolu v ruce a hleděl v pohnutí na jeho vyhaslý display. Ztráta to pro mne byla velká, ale věci se musí řešit. V pořadí třetí z obchodních zástupců O2, tělnatá dáma středních let si konečně s mým problémem věděla rady a bleskově odhadnuv mé pravé potřeby, nechala mě vybrat z vitrínky, aniž by mi vnucovala ty nejchytřejší z chytrých dotykových aparátů, vedle kterých bych dozajista trpěl komplexem méněcennosti. Zvítězil velký display a velká tlačítka, 5megový foťák a ještě pořád to byl aparát do kapsy a ne deska, použitelná jako hrudní výplň neprůstřelné vesty. Samozřejmě cena za koruny byl poslední faktor při výběru mého nového otravy. Veškerý volný čas nadcházejícího víkendu jsem tedy trávil snahou o zvládnutí všech mobilních funkcí, které byly samozřejmě úplně logicky uloženy úplně v jiných schématech.

Ubytovali jsme se v hotelu Peliny na náměstí v Chocni a pak jsme zajeli na tréninkový úsek. Zbývaly nám asi dvě hodiny do konce tréninku a hodlali jsme je využít. 
Úsek začínal pod výtokem z náhonu, voda tu byla hluboká do metru a několik desítek metrů pod ústím se pásli na květech netýkavek slušní jelci. Chytit je ale nebyla vůbec žádná psina. Choceň a blízké okolí je rodištěm několika význačných vláčkařských celebrit a zdejší rybí osazenstvo na sobě nese bezesporu cejch jejich umění. 
Ze zadumání mě vytrhl mohutný úder do monotónně tažené nástrahy. Reflexivně jsem přisekl a ryba po pár zuřivých výpadech a kotrmelcích skončila v podběráku. Namočil jsem si dlaň, abych si rybu prohlédl. Asi třiceticentimetrové stříbrné tělo s hlavou jelce proudníka, na horním rtu charakteristický, jen poněkud menší výběžek podoustve. Ocas ostře krojený, jako u bolena a typicky jelčí, ale ne červené, ale dočerna zbarvené ploutvičky. Takovou rybu dostat na zkouškách, tak mi JUDr. Poupě okamžitě sebere odznak rybářské stráže.
Hybrid sebou mrskl a než jsem stačil vytáhnout foťák, zmizel ve svém vodním živlu. No, čekají nás tady věci. Pár ryb jsme přemluvili a pak nastal čas uvítat naše spolubojovníky a zahájit.
V salónku našeho hotelu na čistých bílých ubrusech se začala formovat organizační část. Hlavní rozhodčí ostře odsoudil naše tvrzení, že řeka je plná přízraků a ubezpečil nás, že budeme chytat pouze ryby, které jsou výsledkem evoluce a jsou shodné s našimi dosavadními zkušenostmi. Což nebyla až tak docela pravda, protože podobných tvorů se ještě několik nachytalo.

Rozlosovali jsme a povečeřeli – místní kuchyně byla více, než skvělá. Hlavní rozhodčí nám popsal cestu a organizaci: ...a když si nebudete vědět rady, ráno tu budu. Mám černou audinu A7 a dovedu vás na sektor.
Ráno 6.45 stál na náměstí konvoj přichystaných lovců. Chyběl jediný vůz – černá audina A7 s hlavním rozhodčím, jehož telefon byl nedostupný. Po minutách nervozity se jeden ze závodníků, který nebyl při včerejším vysvětlování tak zabedněný, jak ostatní, rozhodl, že nás povede.
Konvoj, v jehož čele nebyla Audi A7, ale vedl jej Citroen Berlingo, opsal okružní jízdu po zdejších polňačkách, vyjel na silnici, kousek po ní pokračoval, zastavil, závodníci vystoupili a vzrušeně diskutovali. Potom nastoupili, otočili, sjeli zpět na polní cestu, pokračovali stejnou cestou zpět podél stáda pasoucích se krav a po najetí na správnou odbočku, konečně dojeli do stanovené cílové plochy.

Ranní závod byl na mně. Se třemi pruty a dvoumetrovým podběrákem jsem si klestil cestu třímetrovými netýkavkami a dvouapůlmetrovými kopřivami na břeh řeky. Po rozhrnutí poslední vegetace na konci třicetimetrového tunelu se fakt objevila voda. Malebná zatáčka docela sevřená trávou a větvemi olše, pod kterou se voda točila do těžko odhadnutelné hlubiny.
Snažil jsem se místo moc nerozplašit a tak jsem si udělal jen malý otvor ve vysokém porostu na břehu. To se mi vzápětí krutě vymstilo. Asi třetí nástraha, do které jsem konečně zaznamenal lehký kontakt, byl malý woblírek ve tvaru vosy. Po přitažení se vosa zachytila několika stébel a odmítla se pustit, ačkoli jsem s ní zuřivě škubal. Dosáhnout na ni nebylo možné a ve vzteku na moje pocukávání překousla silon a šla si zaplavat do tůně. Ještě chvilku jsem sledoval její tempa, ale pak klesla níž a zmizela v přikalené vodě. Její sestra, kterou jsem vzápětí navázal, se při průletu zachytila tenké větve olše a styl, jakým si větev osedlala, jasně napovídal, že už nikdy nesleze. 
Na moje zavrčení o zasr... vegetaci vylezl z kopřiv rozhodčí, který myslel, že mám rybu.
Vymotal jsem udice z trávy a pozvednuv je nad hlavu, kde jsem je zas okamžitě zamotal do větví stromů, vydal jsem se po proudu vylamovat ve změti pokračování mého ranního tunelu. Rosa, pavoučci, šnečci a jiná havěť v porostu ubytovaná, mé počínání přijala s povděkem.
Rosou nasycen až po slipy jsem konečně stanul na místě do všech stran otevřeném, ze kterého nehrozilo zdobení vegetace mými drahými nástrahami. Po levé ruce jsem měl točák pod keřem, kde jistě na dně spočinula jedna z mých hmyzích nástrah. Proud v zatáčce se lomil přede mnou a opíral se do úzké šíje, která oddělovala od hlavního toku naprostou tišinu napravo k dalšímu břehu.
Zde jsem si mohl házet na všechny strany po libosti a tak jsem taky činil. Téměř po každém náhodu mi za nástrahou přijela až pod nohy nějaká ryba. Hned napoprvé to byl pstruhokolo 30cm, potom se ryby zmenšovaly, až to byly sotva pěticentimetrové rybky. Zkoušel jsem kde co, zvětšoval a zmenšoval nástrahu, zpomaloval a zrychloval chod, ale pořád se stejným efektem. Ryby si je prohlédly, postály v mělké vodě a rozvážně se vydaly zpět na hloubku. Když už jsem se začal zabývat myšlenkou, čím by šla tůně kompletně vytrávit, připomněl mi rozhodčí, že je 13 minut do konce závodu.
Sbalil jsem tedy fidle a vylezl na břeh nad točák, kde v neidentifikovatelné hloubce určitě něco odpočívalo. Odpočíval v ní jelec tloušť v délce rovných 50 cm. Obracel jsem tuto dozajista trofejní rybu v podběráku a její délka mi zajistila zisk 500 bodů. Vyšlo slunko a ryby ožily. V zatáčce nad tůňkou jsem v poslední minutě přidal asi 30 cm pstruha a nastal čas vyrazit protisměrně vylámaným tunelem zpátky na louku.
Na parkovišti, kde stála seřazena naše auta, vyrostl obrovský slunečník, pod kterým vzniklo posezení na přenosných lavičkách. V jeho stínu vrněla centrála, zásobující proudem kompresor pípy a varnou konvici, ve které bublala voda na kafe. Jeden z osádky pojízdné hospody obracel na roštu pečené steaky a mně se na tváři rodil stejně blahosklonný výraz, jak na tváři sedláka z úvodníku Čtvrtníčkovy České sody.
Můj další úsek byl slunkem prozářený a líný pás nadjezí, končící pod padlým stromem, kde už od pohledu muselo mít doupě nějaké monstrum, neboť voda se tu točila do hloubky skoro dvou metrů.
 Proházel jsem bez efektu tok, zpod převislé větve vydoloval slušného okouna, kterého tam můj předchůdce nenašel a po zbytek času brnkal na nervy bestyji pod stromem, která však mé impertinence ustála stoicky a bez exhibice v mém podběráku a úlovkovém lístku.

Tři ryby za kolo byl slušný průměr. Biftek byl skvělý, pivo super a po kafi jsem zase začal cítit, že se ze mě pomalu odpařuje přebytečná voda. Voda se vrátila do ovzduší, kde se potkala s jinou, která už byla nachystaná, že zase spadne a vrátí se tam, odkud se vypařila. Ale to se stalo až za dalších pár hodin.
Doprovodil jsem Toma na úsek, pár set metrů naproti našeho parkoviště za velkou loukou. Místo, kde se zpomaloval proud a ukládal vše, co doposud nesl a na co už jeho energie nestačila. Tato skládka všeho připravila Toma o množství nástrah a optimismu a o další nástrahy jej připravily malé štiky. Pak řekou projeli vodáci, a když jsem se po rotaci s Tomem potkal, vypadal, jako by nebyl od narození nikdy z ničeho veselý. Po rotaci ke dvěma předešlým rybám přidal ještě tři a náš první závod skončil pro mě umístěním 4 a pro Tomáše 10. Na některých úsecích se chytalo víc, na některých míň. Řeku ještě jednou přeorali vodáci a dvakrát nás pokropila sprška a byl konec.

U večeře se rozlosoval nedělní závod. Venku zase pršelo a okolo deváté už jsme byli v posteli.
Ráno se celá naše flotila kromě týmu Lednice přesunula k protipovodňové hrázi na konci sídliště, zatímco bezradný tým Lednice, který po zjištění, že obývá hotel jako jediný, po bleskovém zabalení křižoval ulicemi okolo sídliště a zoufale hledal, která z jednosměrek vede k závodnímu úseku. Pak jsem průhledem mezi činžáky zahlédl černou Audi A7 a naši provianťáckou dodávku a vše se vrátilo do normálu.
Můj první úsek byl dlouhý a přehledný kanál s velice mělkou vodou, po okraji břehu zarostlý vysokou trávou plnou rosy, ve které jsem se doslova koupal, ve snaze co nejvíce se krýt před zraky ryb, ve vodě hluboké sotva dvacet centimetrů. Dolíky s třiceti centimetry hloubky se daly nazvat jámami. Protahoval jsem úsek rotačkou, kterou stejně jako včera rozvážně a systematicky doprovázeli hod za hodem malincí pstroužci. Asi po půlhodině nervydrásajícího vypětí vyjel z tůňky maličký okoun a konečně se pověsil. Odložil jsem prut s rotačkou a na prut se silonem průměru 0,6mm navázal na hlavičku 0,3g  malinkého tvistříka se zlatými glitry. A to byla správná volba. V každé jamce stál aspoň jeden malý okounek. Přestal jsem bezcílně prohazovat celý sektor a zaměřil se jen na prohlubně. Do konce kola jsem měl 13 ryb.
Při rotaci na opačný konec sektoru jsem zjistil, že to až tak ohromující výsledek nebude, protože někteří kluci měli úseky, které ani celé neprochytali a měli i přes 30 ryb.

V druhé polovině na mne vyšlo nadjezí se splávkem a celkově to byl kanál asi 4 m široký a hloubka se v zákalu dala jen těžko odhadnout. Kolega přede mnou tu chytil čtyři ryby, k čemuž se hlavní rozhodčí vyjádřil, že vůbec nechápe, co tam dělal. Naprosto nevím, o čem mluvil. Protahal jsem sektor velkou nástrahou, pak malou rotačkou a když mi do ní něco ťuklo, poslal jsem tam tvistříka, co vyvraždil spodní tůň. Kdybych si poslední rybu minutu před koncem neupráskl při záseku, protože jsem měl v navijáku zamotanou trávu, udělal bych stejný výsledek. Takto jsem závod skončil s patnácti rybami a celkově to stačilo na umístění 7.
 Po bifteku jsme přejeli do městského parku v CHKO Peliny, který mi učaroval. Kompozice na levé straně chráněná zvětralými věžemi skal a porostlá jehličnany, pod jejíž stěnou se do kořenů a balvanů, celá obrostlá stromy, zařezává řeka plná hloubek a překvapení. V jejím oblouku se rozkládá park, velmi podobný zámeckému v Lednici, s monumenty staletých stromů všech druhů a velikostí. Nechybí lavičky a posezení, krajem parku vede cesta, po které neustále projížděli cyklisté a procházely páry a rodinky s venčenými psy. 
Podle zaschlého kalu na větvích, které sahaly až do vody, bylo patrno, že voda přes noc spadla asi o 10 cm. Kolega, kterému jsem měřil, se docela trápil. Když ale zjistil, že vedle v sektoru závodník v mělké vodě pod nohama vyšmrdlal už několikátého okounka, začal šmrdlat taky a to se mu vyplatilo. Okounci přibývali a s každým i dalších 130 – 150 bodů. V druhé půlce o zatáčku výš našel maličké jeseny a velice slušně to nakonec nastřádal asi na 11 ryb.
Tomáše jsem celý závod neviděl až po skončení a rekapitulaci. Povedlo se mu 10 ryb, což překvapivě znamenalo umístění 5.
V závěrečném hodnocení jsme sice skončili celkově na 8. pozici, ale na body je umístění ve střední části tabulky velice těsné a všechno rozhodne poslední závod na Labi v Třebechovicích.
Odjížděli jsme z Chocně závojem deště, unavení a naplnění vzpomínkami, mile potěšení úrovní a kulturou pořádajících, s rostoucí chutí do dalších zážitků a dobrodružství, které nás na naší cestě ctižádosti provázejí.