Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kolo II. Ligy 2012 - Ivančice

6. 4. 2014

 

V pátek 22, června jsme s Tomášem vyrazili brzo ráno okolo desáté směr Ivančice. Jeli jsme sami. Veronika se věnuje své čtyřkilové mateřské povinnosti (v této chvíli už možná i šestikilové) a dva narychlo sehnaní náhradníci jsou ještě vysokou školou povinní a tudíž na pátek nedostupní. Byl to taky tak trochu test mého auta, které za poněkud dramatických okolností zatím ještě prošlo technickou kontrolou. Květnová prohlídka v autoopravně probíhala rozpačitě. Mladík, který se snažil zvednout auto na místě k tomu určeném pod prahem předních dveří, nemohl pochopit, že hever jde nahoru, ale auto ne. Teprve mistrův řev: „Za nápravu kurva!“ donutil mladého pochopit, že zkušenost je cennější, nežli horlivost. Na dotaz, kde se vzala výduť mezi pedálama jsem musel kápnout božskou, že jsem ten šutr na té polňačce neviděl, protože jsem zrovna telefonoval, ale protože jsem pak nemohl pořádně mačkat spojku, tak jsem ho zase zevnitř pořádně podupal a nějak se to vrátilo. Mistr zbledl a šel si nalít panáka Vrátil se asi za půl hodiny, auto bylo zvednuté za nápravu, díru v kastli mi zalepili jipou a na mou připomínku, že celá kastle „kvete“ odvětil mistr s nábožným pohledem na okolorostoucí kaštany: Je jaro, všechno kvete. A šel si nalít další kalíšek. Pak mi jeden z mechaniků připomněl, že vyšší rychlost, než 100km/h je pro mé auto v současném stavu rychlost vzletová a pokud se jeho radou nebudu řídit, budu mít asi problém s přistáváním, neboť podvozek nejde vysunout, pouze ještě víc zasunout. Vzal jsem si rady k srdci, s Tomášem jsme naložili co šlo a vydali se vstříc novým dobrodružstvím.

Do Ivančic jsme dorazili před obědem a začali jsme hledat ubytování, které bylo zajištěno na koleji střední zemědělské školy. Celé město bylo rozkopané a opatřené značkami, které; jsem zde nečekal a ačkoli jsem tady s Veronikou odchytal před dvěma roky mistrovství republiky a leckteré uličky mi nebyly cizí, slušně jsem se tady zamotal. Nakonec nám nějaká paní poradila a po telefonátu pořadatelům jsme byli navedeni na rybník Pancíř, který jsem znal z jarních odlovů duháků a konečně nám byla vysvětlena trasa a směr k ubytovně. Vydali jsme se tedy vyložit zbytečnosti a po redukci náčiní jsme vystartovali na první trénink na pstruhovku. Jihlava 5a byla porostlá lakušníkovými poli a na její hladině se proháněly divoké kačeny v počtu větším, než malém. Už při strojení se do „šprcek“ (dýcháčů) - goretexové broďky, no snad to chápete, jsme měli dost velký problém rozložit podložku pod broďky na místě neznečištěném hov..., tedy trusem těchto vodních ptáků. No poradili jsme si a pokud jsme přišli do kontaktu s jejich exkrementy, Jihlava si je bez reptání odnesla. Brodili jsme hluboko, vděčni říčce za její charakter a po hodině tréninku jsme byli asi nadvaceti rybách. Tomáš hned na začátku chytil velice pěkného potočáka, pak následovalo pár menších a přes tlouště jsme se pomalu přehoupli do finále, kdy jsme usoudili, že hlad je důraznější, než lovecký pud a odjeli na oběd na mimopstruhovku pod Ivančice. Oběd v místní hospodě byl supr, potom jsme pochytali pár jelců na Jihlavě pod jezem a pak už nás čekalo večerní losování na Pancíři. Tomáš vzal na sebe ranní závod těsně pod soutokem s Oslavou. Já budu chytat po poledni pod jezem. Odpoledne budou vodákům pouštět vodu a tak musíme až pod jez, nad kterým budou vodáci vystupovat. Mám vylosovaný první post přímo pod výpustí. Ten bude stoprocentní! Tak dobrý los se často nepodaří. Večer jsem si v zrcadle zkusil pozdravný pohled pro reportéry. Tomáš mě vykolejil svým: Jdu na dámy. Bydleli jsme na dívčí koleji a pisoáry na WC byly zalepené páskou s nápisem: Nepoužívat. Bylo to kruté rozhodnutí, které však nezbylo, než respektovat. Ráno jsem Toma odvezl na soutok s Oslavou a sám jsem sjel o kilometr níže, do míst, která jsem díky mistrovství s Veronikou už znal. Mimopstruhová Jihlava je tloušťová řeka s pomalým tokem a hloubkou do dvou metrů. Tedy mluvím o nadjezí. Kolega, kterému jsem pískal, se zkraje zabíhal, ale poté, co zabrodil do vody, už to jelo. Skončil na šesti rybách s celkovou délkou téměř 120cm. Toma jsem potkal při rotaci skleslého. Povedli se mu jen čtyři mini okounci. Víc toho v těch proudkách po ránu nebylo. Po rotaci přidal dva bolínky a dva jelce. Osm ryb sice menších velikostí, nicméně slušný začátek. Po guláši na Pancíři jsme zjistili, že správce ubytovny přijde odemknout barák až v pět večer. Měl jsem s sebou jen židličku a dalekohled. Pruty, broďky, nástrahy, to všechno bylo zamčeno na dívčím internátu. Kolegové mi sice nabízeli zapůjčení náhradního vybavení, ale mne oblévaly mrákotné stavy při představě, jak se někde šontám vodou v o tři čísla větších gumových prsačkách při 40 stupních ve stínu a točím a vláčím něco, co nemám v ruce a neznám. Když už jsem přemýšlel, že do otevřeného okna sešplhám po hromosvodu, našel se někdo další se stejným klíčem, kdo byl ochotný nám otevřít. Ještě že tak. Po spatření stavu místního hromosvodu mě hra na Batmana hned přešla. Při svých sto kilech bych hromosvod okamžitě odinstaloval z fasády a revizního technika by zavřeli za ohrožení města Ivančic, které dnes slavilo 700 let od vzniku.

Půl hodiny před zahájením odpoledního závodu už jsem stál ve své plné výbavě na svém zlatém postu pod jezem. Přes hráz se přelévala kalná voda plná trávy, haluzí a smetí. Nad jezem už přijížděli první vodáci. Posadil jsem se pod strom do stínu a spřádal taktiku. V kalné vodě byla hloubka nečitelná. Musím nejdříve proházet břeh po proudu a pak s citem zabrodit. Hlavně si nesmím poplašit ryby, které jsou určitě natlačené do břehu. Něco začvachtalo a ozvalo se zaržání koní. Kolegovým sektorem napříč uháněli dva koně i s majiteli z několika stran se ozýval křik závodníků Ještě než mi to pořádně došlo, uslyšel jsem navzdory řvoucímu jezu mohutné čváchnutí. Do vody v mém sektoru dopadl z několikametrové výšky raft a za ním po hlavě několik vodáků. Vyděšeně jsem zíral na postupující proud lodí a jejich osazenstev, kterak bez zaváhání putují uceleným proudem k vodě. Než jsem se vzpamatoval, byl celý břeh mého sektoru pokrytý čluny, rafty, kajaky a kolem se hemžili dospělí i nedospělí. Děti si házely kamínky, matky je okřikovaly, nebo ignorovaly, psi štěkali a mě stoupal tlak k neměřitelnému maximu. Řval jsem na ně, že máme závody, oni na mě, že mají vzdutí. Situace se vyhrotila k neúnosnosti a víry emocí natlakovaly papiňák vzteku k výbuchu a pak....

...jsem sundal jedním trhnutím optiku z montážní lišty svého samopalu MP 5, neboť cíl byl velice blízko a nebylo nutno se mířením zdržovat. Cvakla pojistka, pažbičku jsem nechal sklopenou a první dávka ze zdvojeného třicetiranného zásobníku rozčísla nejkrajnější raft a jeho osádka podkosena popadala do vody. Okamžitě zavládl zmatek. Ačkoli se cíle proplétaly v marné snaze vyhnout se eliminaci, na tak krátkou vzdálenost nebylo možno minout. Úsporné krátké dávky byly cíleny přesně a v krátkých intervalech. Po spotřebování munice ze všech sumek své taktické vesty, jsem nahmátl opaskové pouzdro s obrannými granáty. Ozvalo se zapraskání suchých zipů, na písek pod mé nohy s cinknutím spadla první odtržená pojistka a kovové zelené vejce dopadlo do vřavy zmítajících se cílů. K nebi se zvedly trosky lodí, někteří jedinci rozhodili ruce třicet metrů od sebe a tlaková vlna hnala vodu proti proudu. A pak přišla na řadu záložní zbraň – osmiranná brokovnice Saber 9 ráže 12 s ocelovými broky 8mm. Kusy plastů z roztříštěných člunů a bezduché mrtvoly snášel kalný proud níž a níž...

...jsem se posadil zpátky pod strom do stínu a žalem se mi stáhlo hrdlo. Další a další osádky člunů více, nebo méně hlučně nastupovali na lodě, odráželi od břehu a proplétali se mezi zabrozenými závodníky, neboť závod už dávno začal. A další snášeli lodě pod břeh a další jsem viděl nahoře nad jezem připlouvat. Asi půl hodiny po začátku jsem nakonec zabrodil tři metry od kraje a stoje téměř po prsa ve vodě na nánosu bahniska, protože dál už to nešlo, jsem začal házet. Rotačka byla k ničemu, neboť na sebe v momentě namotala trávu. Tvistra v té kalné vodě použít nešlo, tak jsem nasadil wobler a začal čistit hladinu od plovoucí trávy. Vodáci, vidě mou zarputilost, nebo možná ze strachu z létající nástrahy, přestali mě objíždět dokola a zbaběle se šourali okolo břehu. Ovšem k velké nelibosti kolegy pode mnou, který nebyl zabrozen a z břehu chytal. Asi třicet metrů přede mnou sbírali malí jelečci v plovoucím svinstvu, ale nástrahou tak lehkou, že by je zaujala, jsem tam nedohodil a ty, co tam dolétly, oraly mělké dno. Při jednom hodu proti proudu jsem se pověsil za utrženou kaprovou montáž, proti které moje třináctka neměla sebemenší šanci a Salmo Hornet, který vloni vychytal na Moravě jedničku, zoufale se snažíc oddělit od drátěného krmítka dvouháčkové srkačky, klesl do kalných vod Jihlavy, zaskočené vzdutím. Doufám, že osud bude spravedlivý a dotyčnému kapraři doma zplesniví všechno bolelís.

Do konce kola zbývalo posledních pár minut a jediných pár kontaktů s mou nástrahou měly haluze, tráva a krmítko. Nalevo ode mne se objevilo zalovení a já tam okamžitě poslal nástrahu. Wobler škobrtnul krátkým kontaktem, ale ryba ho netrefila. Voda začala padat. Hladina se zklidňovala a už po ní neplavalo tolik trávy. Ještě jeden nához do stejného místa, úder do nástrahy, brzda zaječela, pro jistotu jsem ještě trochu povolil bojovku a prut se sklonil až k vodě. Dál už to byla téměř rutina a štika 58 cm byla jedinou rybou, kterou jsem zdolal v závodním úseku svých snů, jaký jsem si za svou závodnickou kariéru dnes vylosoval vůbec poprvé. Kolega po rotaci a odjezdu vodáků, na zklidněné hladině o 50cm nižší a bez smetí, zdolal v tomto úseku 16 ryb a to ho ani neprochytal celý.

Posunul jsem se o sedm sektorů do rovného zregulovaného úseku s hloubkou okolo 80 cm. Na hladině kroužkovaly ouklejky a malinkatí jelečci. Stíny stromů na protějším břehu se protahovaly a já jen bezcílně cedil vodu vším možným, ale bez úspěchu. V tomto kole jsem bez kontaktu rybu nepřidal a první závod pro mne skončil o jedné rybě.

Večer jsme s Tomem zajeli na pstruhovku, obhlédnout ranní úseky. Proudky měly celkem slušnou hloubku a v porostech lakušníků se futrovali blešivcema kiloví potočáci. Ráno jim dáme. Večer jsme dopili zteplalé bílé víno a sbalili všechny věci. Několikrát naposled zaznělo: Jdu na dámy a ráno už jsme brodili vydatnou rosou k vodě plné čerstvě vysazených pstruhů. Prozřetelně jsem si s sebou vzal gumáky, a jak jsem mohl s kolegou,kterému jsem měřil, projít krajem téměř celý úsek, aby nemusel s každou rybou vybíhat z vody a neplašil si je. Chytil pět ryb, z toho tři pěkné jelce. Tomáš přišel na rotaci celkem zdrchaný. V proudech mezi lakušníky neměl ryby a po jejich okrajích našel jen dva malé jelečky. Velké veselí zavládlo, když na dalším úseku, nevěda co vymyslet, na mikronástrahu vytáhl karasa 35 cm. Pstruzi byli neuvěřitelně apatičtí a vůbec nebrali.

Můj odpolední závod po řízku na Pancíři začínal od skály zvané Prdel k nejbližší vsi a konkrétní úsek byla metr hluboká jáma pod břehem na ploše asi tří metrů čtverečních. Zbytek řeky byl zarostlý lakušníkem, jen krajem vedl asi metrový proužek mělčiny bez trávy. První nadhoz směřoval na okraj rostlin a než se wobler stačil srovnat, byl uchopen 35cm potočákem a po pár kotrmelcích byl v podběráku. Jaké bylo moje překvapení, když pstruha až k podběráku následoval druhý, dobře padesáticentimetrový kus! Nechal jsem místo uklidnit a druhý překvapený pstruh měl 33 cm. A stejný scénář: ryba téměř nebojovala, Zkoušel jsem vyprovokovat toho velkého, ale ten mi jen několikrát klepl do nástrahy a pak ho to přešlo. Musel bych házet dál a vodit nástrahu sektorem sousedního kolegy a to bylo nesportovní. Zabrodil jsem tedy z horní strany sektoru a pomalu se šoural vodou. Pod břehem jsem zasekl dalšího pstruha. Nebyl tak velký, měl jen 18 cm, ale po navrácení do vody se otočil a odmítal plavat. Polilo mě horko. Pomaličku jsem ho rozplavával proti proudu, ač se konečně přestal obracet a klesl ke dnu, kde jen křečovitě oddychoval. Pak už jsem měl jen jeden nesmělý klep od malého pstroužka. Menší ryby za nástrahou ještě sem tam vyjely, ale nedobraly ji. Ryby se chovaly, jako by bylo ve vodě málo kyslíku. Někdo pak přišel s tvrzením, že se celou noc napouštěla přehrada, aby se pokryl deficit, který znamenal upuštění pro vodáky. Pokud to tak opravdu bylo a průtok v řece byl celou noc na retenčním minimu, mohlo se stát, že vlivem hustých lakušníkových porostů (v noci probíhá fotosyntéza naruby) byly opravdu ryby přidušené. Některé hlasy toto potvrzovaly, jiné vylučovaly a já, maličký faktůrek na misce vah osudu závodního klání, vědom si své zanedbatelnosti v makrosvětě příčin a následků, respektujíce plán tvůrce, který je nadevše zásadní, v pokoře sobě vlastní, odešel jsem se připravit na posledních 90 minut závodu.

Kolega, co přede mnou procedil můj sektor je známý odrybňovač a tak to taky dopadlo. Úsek jak po otravě, jediný pás hloubky podél břehu byl tak prochytaný, že na každém kameni byly vidět škrábance od háčků. Pokud tady byly dřív nějaké ryby, ještě teď v hrůze sprintují vodou do bezpečí, vyskakují do jezů a v děsu se zavrtávají do dna. Na konci sektoru se něco blýskalo pod keřem v dolíku, ale po čtvrthodině snažení jsem vytáhl jen ostroretku za hřbetní ploutev a pak jsem toho nechal. Místo už bylo stejně rozplašené a závěrečné odtroubení bylo mým vysvobozením.

Na Pancíři jsme si vyslechli ortel: jsme desátí ze čtrnácti týmů. Moje štika byla největší rybou závodu a dostal jsem za ni cenu, ale u nás by mi za ni vzali povolenku, protože podle našich pravidel jí ještě 2 cm chybí do stanovené míry. Tento závod se nám moc nevydařil. Neměli jsme dobrý los a to bylo v tomto závodě dosti zásadní. Na druhou stranu se ukázalo, že nové týmy, které letos nastoupili z divize, jsou velice na úrovni a budou nám v letošním roce tvrdými soupeři.

No ale synci. Jste sice mladí a divocí. Ale my starší zase máme svoje zkušenosti a víme, že je někdy potřeba se na chvilku zastavit a vydýchat. Tak nashle příště.